Přísné revizorky se po mých vtipech proměnily ve smějící se školačky

Poslední listopadová neděle se odehrávala v duchu vánočních trhů. Obě děti v Praze zůstaly v rukou babičky, a my tentokrát vyměnili se ženou Prahu za jedno z nejkrásnějších měst na Moravě. Olomouc. V neděli 24. listopadu se tady totiž oficiálně otevřely vánoční trhy a nechybělo ani rozsvícení vánočního stromu. Ten nejintenzivnější zážitek si ale odnášíme z jiného místa, než bylo hlavní olomoucké náměstí. Šlo o jednu z místních tramvají.

Nevím, jestli jde jen o mou zkušenost, nebo popisuji pocity většiny lidí. Ale pokaždé, když jedu v MHD a přistoupí si revizoři, zrychlí se mi až nezdravě srdeční tep. A je přitom úplně jedno, že mám platný lístek. „Dobrý den, kontrola jízdenek.“ Tak to je ona věta, která mi vždy zaručeně způsobí orosení rukou. Navíc téměř pravidelně začínám nesmyslně pochybovat o tom, jestli jsem si lístek opravdu cvaknul, případně ho koupil přes mobil. I když jsem to kontroloval opravdu několikrát. A tak jsem si naprosto jistý, že kdyby měl revizor podle výrazu ve tváři vytipovat člověka, který jede načerno, stoprocentně bych to byl já.

Nastupujeme s manželkou do tramvaje. Ještě před nástupem jsme si stihli pořídit elektronickou celodenní jízdenku, takže operujeme jen s QR kódem. Tramvaj je kupodivu skoro prázdná, ale než si stihneme sednout, zavřou se dveře, tramvaj se rozjede a ozve se jediná věta, kterou v tento krásný den opravdu slyšet nechci: „Dobrý den, kontrola jízdenek.“

Dovolím si tady malou odbočku. Když mám stres, hodně mluvím a snažím se být vtipný, abych situaci zklidnil a odlehčil. Manželka tyto mé stavy nemá ráda, protože vtipný podle ní prý nejsem nikdy. Tentokrát se ale zdálo, že můj humor opravdu zabral.

Obě revizorky se zrovna sešly u nás a já se snažil co nejklidněji vytáhnout mobil a uspokojit je dvěma platnými jízdenkami. Povedlo se. Působily přísně, takže mi začaly naskakovat vtipy všeho druhu.

„Dobrý den, rádi vás vidíme. My ty lístky vlastně kupovali jen kvůli vám,“ začal jsem svou úvodní řeč. A očividně hned zabrala. Obě se totiž z přísných revizorek rázem proměnily v usmívající se a sympatické dámy, které nám odpověděly něco ve smyslu, že jsme snad asi první, kdo je rádi vidí.

Jejich reakce mě navíc ubezpečila, že mohu pokračovat dál, a tak jsem s posilněným sebevědomím dodal: „A ještě tedy mockrát děkuji, že jsme díky vám ušetřili alespoň tři tisíce, můžeme vás pozvat na punč?“ To už bylo pro obě paní asi přespříliš a k našemu překvapení se opravdu „rozchechtaly“ jako dvě pubertální školačky. Bylo to opravdu milé.

Vystupovali jsme všichni čtyři na následující zastávce. K punči nakonec nedošlo, přestože jsme pozvání mysleli nanejvýš vážně. Obě nakonec odmítly i společnou fotografii. Přesto jsem jednu z nich požádal alespoň o snímek služebního odznaku. Jednak pro účely tohoto článku, ale také jako osobní vzpomínku na velmi příjemnou interakci. S obojím souhlasila.

A tak se mi obraz přísných, zlých a trestajících revizorů po tomto víkendu docela upravil. I revizoři jsou totiž jen lidé, kteří chodí do práce jako každý jiný. A osobně jsem se navíc přesvědčil o tom, že někteří z nich mají i skvělý smysl pro humor a dá se s nimi velmi příjemně neformálně popovídat.