Článek
Je jedna věc, na které se spolu se svou nejužší rodinou neshodnu. Jde o hodnocení jedné situace, které jsem byl za život několikrát svědkem a na kterou mám zkrátka mnohem přísnější pohled než moji nejbližší. Jde o chování některých pokladních, které přímo v obchodě nerespektují fronty zákazníků.
A tak se tady nechám inspirovat hrou Chcete být milionářem? a privilegiem, kdy má soutěžící možnost využít nápovědu publika. I já se upřímně zajímám o pohled majoritní části společnosti na tuto otázku, byť není nikterak závažná. Neznamená samozřejmě, že většinový názor bude ten pravdivý. Znamená to ale minimálně to, co si většina myslí, že správně je. A to je jistě užitečné vědět. Proto velmi ocením, pokud po přečtení mého příběhu s prodavačkou vyjádříte svůj názor v závěrečné anketě.
Polední návštěvy supermarketu
Alespoň dvakrát týdně si chodívám po polední pauze kupovat do supermarketu svačinu. Stejně tak tomu bylo i tento týden. Kupuji si standardně jen nějaké ovoce, kousek pečiva a vodu. Kvůli těm pár věcem si často ani neberu košík, abych se zbytečně nezdržoval. Během pár desítek vteřin už tak mnohdy stojím u pokladny a čekám na odbavení.
V obchodě jsem nikdy nepracoval a neznám pozadí zaměstnaneckých přestávek, obědů a svačin. Snad ale pokaždé, když jsem v supermarketu právě v čase oběda, vnímám intenzivnější komunikaci mezi zaměstnanci obchodu, kdy se kdo půjde najíst. Naprosto chápu, že chce v čase oběda něco sníst téměř každý.
Pokladní s klidem předběhla celou frontu
Pojďme ale zpátky do mého příběhu. Stojím se svou svačinou spokojeně ve frontě. Asi šestý v pořadí. Podvědomě odhaduji, kolik to asi zabere času, než půjdu na řadu já. Přede mnou naštěstí nevidím žádné megalománské víkendové nákupy. Každý ze zákazníků má v košíku nanejvýš několik produktů. To zabere tak tři, čtyři minuty, pomyslím si.
Kolem mě navíc zrovna prochází jedna z pokladních, a tak mě v mžiku napadá, že se asi otevře další pokladna a nějakou tu minutu navíc ještě uspořím. Mýlím se. Zaměstnankyně obchodu drží v ruce také několik produktů a míří rovnou na začátek fronty. Ke kolegyni za kasou. Sebevědomě se k ní nahne, podá jí těch pár svých položek a řekne něco v tomto smyslu:
„Hele Jani, namarkuj mi tady prosím těch pár věcí. Jdu na přestávku akorát.“
Starší pán, který je zrovna na řadě, se jen mile usměje a možná snad i dobrovolně pouští onu pokladní před sebe. Jde přeci na svačinu, tak ji nemůžu brzdit, myslí si pravděpodobně. Jenže zezadu fronty se od někoho najednou ozve rázně a zároveň slušně: „Prosím vás, nezlobte se, proč nás předbíháte? Já vás před sebe nepustil. Fronta končí tady za mnou.“ Nemusím asi prozrazovat, že ten někdo, kdo se ozval, jsem byl já.
Fronta lidí v supermarketu
Vlastní pobouření
Na první pohled by se mohlo zdát, že situace nebyla nijak závažná. A snad ani nebyla. Nikomu nebylo ublíženo, nestala se žádná majetková škoda. Většina zákazníků ve frontě navíc zůstala klidná a pokračovala v čekání. Já ale pocítil nespravedlnost. Proč by měla mít prodavačka přednostní právo předbíhat frontu jen proto, že v obchodě sama pracuje? Nebo že si potřebuje zrovna koupit svačinu na přestávku? A navíc bez toho, aniž by se lidí ve frontě zeptala, jestli jim to nevadí?
Když se totiž nad celým příběhem zamyslíme, prodavačka se v okamžiku kupování svačiny stává stejným zákazníkem jako kdokoli z nás. Její pracovní zařazení by tak podle mého názoru nemělo mít vliv na její postavení ve frontě. A vůbec přitom nezáleží na tom, jestli si kupuje svačinu, časopis, nebo cokoliv jiného.
Není předbíhání jako předbíhání
Subjektivně vnímám naši společnost jako většinově submisivní, a jen málokdy vidím někoho odvážného vystoupit z řady a vymezit se například právě proti neoprávněnému předbíhání ve frontě. Za takové chování, které tolerujeme, si tak možná můžeme z části i sami, protože ho svou neaktivitou podporujeme.
Zároveň je ale třeba také pečlivě oddělovat neurvalé předbíhání od toho „nutného“. Ve společenském podcastu Small Talk jsme nabádání k toleranci, když se někdo stářím nebo třeba nedobrým zdravotním stavem ve frontě sotva drží na nohou. Nebo když stojíme na letišti při odbavení a kdosi zaspal a na poslední chvíli se snaží stihnout letadlo. Ve všech těchto příkladech je jistě vhodné člověka pustit před sebe. Zároveň ale také v tomto podcastu zaznívá, že pokud někdo hledá jen čistě svůj sobecký prospěch, přístup by měl být opačný, tedy vymezující se.
Co si o mém hodnocení situace a chování pokladní myslíte vy?
Anketa
Zdroj:
Podcasty.seznam.cz. Small Talk #85 - Jak reagovat na předbíhání ve frontě (publikováno 25. května 2022, dostupné ZDE).
