Článek
V bitcoinové kauze se v posledních dvou týdnech začíná postupně rozšiřovat počet těch, kdo by za ni měli nést odpovědnost. Jako první to odnesl Pavel Blažek jako ministr spravedlnosti. Hned za ním se ale nejčastěji skloňuje pozice ministra financí. Ukázáním prstu na Zbyňka Stanjuru se ale rychle dostáváme za hranici zdravého rozumu.
Za co vlastně?
Bitcoinové transakce se staly středobodem celé kauzy. Je nutno podotknout, že nebyly státní zakázkou, ani dotací, ani rozpočtovým opatřením. Tedy nešlo v žádném případě o veřejné finance, které by spadaly do kompetence ministerstva financí. Byly to čistě dohodnuté obchody mezi ministerstvem spravedlnosti a lidí z okolí Pavla Blažka, jak mimo jiné uvedl i sám Fiala. Opozice i část společnosti ale tvrdí, že Stanjura přeci měl „něco udělat“. Jenže co přesně? Neměl žádnou pravomoc do takového jednání zasahovat. Nemohl nic nařizovat. Kritika tady míří do prázdna. A veškeré otázky, které se zabývají tím, kdy přesně se Stanjura o této možné transakci dozvěděl, jsou liché a irelevantní.
Částečné zastání se ze strany Miroslava Kalouska
K celé věci se vyjádřil i bývalý ministr financí Miroslav Kalousek. Přestože i on Stanjuru částečně zkritizoval, do jisté míry se ho i zastal: „Mně je ho do značné míry líto, protože mu rád věřím, že se mu to nelíbilo a teď doplácí na nějakou svou kolegiální nebo stranickou loajalitu.“ A zároveň také dodává i druhý úhel pohledu, tedy že je samozřejmé, že „jeden ministr druhému nemůže nic nařizovat, to má Zbyněk Stanjura pravdu“.
Petros Michopulos vysvětluje fungování ministerstev
Podobně mluví i politický komentátor Petros Michopulos. V rozhovoru s Čestmírem Strakatým si dovolil sobě vlastí ironickou nadsázku, když shrnul myšlenky kritiků. A to ve smyslu, co měl asi Stanjura dělat? Zvednout se, zajet na ministerstvo spravedlnosti? Tam se přivázat ke stolu a trvat na svém, že neodjede, dokud Blažek tuhle transakci nezruší? „To můžou říkat jenom lidi, kteří vůbec netuší, jak ty vlády fungujou,“ dodal a přidal další věc na obranu Stanjury, že to, co ve své pozici udělal, je „maximum možného“.
Není normální, aby si ministři ve vládě komentovali kroky svých rezortů nebo říkali ministrům, co mají nebo nemají dělat.
Příklad z firemního života
Abychom si to přiblížili ještě víc, představme si běžnou firmu. Obchodní ředitel chce přivést nového klienta, u kterého je určité riziko plynoucí z jeho minulosti. Finanční ředitel může upozornit na možné problémy, ale rozhodnutí je ve finále na obchodním oddělení a vedení firmy. Aby ale finanční ředitel jezdil obchodníkovi na schůzky a osobně mu zakazoval klienty? To by dřív nebo později jistě vedlo k rozpadu celé firmy.
Kritika za každou cenu
Veřejný prostor má dnes ale tendenci hledat jednoduché příběhy s jasnými viníky. Kritizovat bez kontextu a znalostí. A Stanjura se v tomto příběhu prostě hodil. Je blízko Fialovi, a tak se jedná o skvělou příležitost jak díky kauze jednoho člověka zdiskreditovat celou vládu. Jednoduše se tak zdá, že spoluviník Stanjura se nestal spoluviníkem díky vlastní chybě, ale zkrátka proto, protože byl po ruce. A pokud by byl v této pozici Andrej Babiš s někým ze svých kolegů bývalých ministrů, jistě by tuto nefér hru nazval „kampaní“.
Být fér jako nutnost
To, že není fér opozice a že se snaží očernit Stanjuru, asi nepřekvapí. Stejně tak se dá předpokládat, že se ke Stanjurovi kriticky postaví i část společnosti, která se rétorikou opozice nechá ovlivnit. Je třeba být ale fér a kauzu bitcoinů se Zbyňkem Stanjurou nespojovat. Pokud přesto Stanjuru kritizovat chceme, pak bychom měli kritice (pozitivní i negativní) podrobit jeho jiné kroky. Rozpočtové schodky, konsolidační balíčky, změny v daních, přístup k bankám. To vše má smysl hodnotit, protože je za to Zbyněk Stanjura nanejvýš zodpovědný. Ale kauza bitcoin? Ta s jeho resortem vůbec nesouvisí.
