Po koupi svého prvního Playboye uznávám, že časopis není jen o nahotě

Časopis Playboy. Dvě slova, která vyvolávají v mnohých z nás různě intenzivní emoce. Pro mě osobně šlo vždy o něco zakázaného a přitažlivého. Něco, co jsem si sobě dlouhá léta zakazoval, protože mi to zkrátka nepřišlo správné.

Tento týden jsem se ale podřídil své zvědavosti a jeden výtisk - konkrétně březnové číslo - jsem si přeci jen koupil. Časopis jsem si odnesl domů a pustil se do analýzy.

Samozřejmě je třeba přiznat, že nahými obrázky se časopis jen hemží. Je to pravděpodobně to, co většina z nás v časopise s tímto názvem čeká. Přeskočil jsem tak neoblečenou ženu na titulce, několik uměleckých tematických fotek například v kajutě lodi, nebo třeba jen tak při čtení knížky.

Přibližně uprostřed časopisu je ze tří A4 poskládaný plakát, který jistě určitou část čtenářů také potěší.

Nechybí také články a fotky o automobilech. Konkrétně například rozbor dánské Aurory s nejvyšší rychlostí 450 km/h, nebo třeba recenze na elektromobil Porsche Macan (2024, str. 66-71).

Kromě očekáváné nahoty mě ale některé pasáže i relativně pozitivně zaskočily. Časopis měl totiž na mnoha stránkách i vcelku zajímavý obsah. Ten začal hned na první straně z pera šéfredaktora Vladimíra Olexy. Ten se v úvodním slově krátce dotknul tématu dochvilnosti jako zlozvyku vs. duševní poruchy.

Na zamyšlení byl také článek Kdo neskáče, není Čech o tématu národní hrdosti, nacionalismu a patriotismu (2024, str. 25). Dotýkal se vztahu nás k EU, naší zemi, válce. Skoro bych řekl, že by svým charakterem patřil do odborněji zaměřených časopisů.

Kvalitního obsahu bylo v časopisu ale mnohem více. Rozhovor s moderátorkou CNN Prima News Terezií Tománkovou, historický exkurz do života Henryho Kissingera, amerického ministra zahraničí, pojednání o mužské neplodnosti, originální recept na kuřecí kung-pao, nebo třeba žebříček deseti nejinteligentnějších lidí všech dob.

Nakonec jsem se při čtení i nečekaně zasmál. Na stránkách 86 a 87 mě udivilo několik psaných i kreslených vtipů, které by tady čtenář asi nečekal. Vtipný byl také článek (2024, str. 92) o cestování Petra Dzingela z Česka do Hongkongu. Barvitě a surově vypravuje různé zvyklosti a kulturní odlišnosti tamních lidí, které v porovnání s českou kulturou přináší třecí plochy.

Musím tedy přiznat, že můj dojem po přečtení časopisu byl veskrze kladný a plný pozitivních překvapení. Časopis byl mnohem pestřejší, než by se na první pohled mohlo zdát. Mým záměrem teď není časopis propagovat. Vůbec ne. Přijde mi ale užitečné bořit mýty a nechat se inspirovat rčením – nesuď knihu podle jejího obalu.

Zdroje: