Článek
Sedím v nádražní hale a čekám na příjezd vlaku. Nejezdím vlakem nijak pravidelně. Jen čas od času. Mnohdy je pro mě praktičtější přesouvat se vlakem než sednout do auta. Tak tomu bylo i dnes. Čekací hala je plná cestujících, přestože se jedná o poměrně malé vlakové nádraží. Všichni netrpělivě pokukujeme po tabuli odjezdů, a u toho si každý svým způsobem krátíme čas.
Před příjezdem vlaku, který má bohužel poměrně velké zpoždění, si ještě potřebuji odskočit na WC. Veřejné záchody nejsou nikdy příjemným zážitkem. Alespoň ne pro mě. Hygiena, nesoukromí, to všechno člověka nutí si dvakrát rozmyslet, zda chce něco takového opravdu dobrovolně podstoupit. Někdy ale nemá zkrátka na vybranou.
A tak se vydávám na cestu. Záchody jsou hned vedle hlavní haly. Na to, že se jedná o malé nádraží, registruji před vchodem na toalety poměrně slušnou frontu lidí. Zorientuji se celkem rychle a už znám důvod. Vstup na toalety je zpoplatněn. Nic překvapivého. A ani není překvapením, že nevidím žádné moderní turnikety, kde hodíte peníze nebo dokonce přiložíte kartu. Tady vládne starší řád. Mezi dveřmi k dámám a pánům sedí paní v okénku a vybírá peníze. V hotovosti.
Moderní toalety nejsou ani ve 21. století samozřejmostí
Přicházím k okénku, vytahuji peníze a najednou zazní jedna z nejtrapnějších otázek, co si můžou dva dospělí cizí lidé vzájemně položit.
„Na malou, nebo na velkou?“ zeptá se zcela vážně milá usměvavá paní, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě. Pro mě je to ale opak přirozenosti. Připadá mi, že to museli slyšet všichni ti, kteří stojí ve frontě za mnou.
Rychle koukám na ceník, který je vyvěšený přímo před okénkem. Snažím se ve vteřině zorientovat. Malá = 10 korun, velká = 15 korun. Připadá mi to až příliš osobní, tak volím nejvhodnější variantu. Tiše mezi rty procedím: „Za patnáct, prosím.“
„Takže na velkou, jo?“ ujišťuje se nesmyslně paní na druhé straně a znovu ve mně probouzí pocit trapnosti a studu. Pokyvuji tedy hlavou na znamení, že ano, protože na nic jiného se v té chvíli už nezmůžu. Tiše se odebírám do kabinky.
Cestou zpátky si všímám, že na stolku před paní jsou pečlivě vyskládané kupičky drobných. Pětikoruny a desetikoruny rozdělené tak, aby mohla okamžitě vrátit, kdyby někdo platil vyšší hotovostí. Je to taková ta stará škola. Dokonce si pamatuji, že kdysi na těchto starších veřejných záchodech dávaly paní u okénka příděl toaletního papíru, aby se zbytečně neplýtvalo. Tahle praxe už je tedy naštěstí minulostí.
Po příchodu zpátky do nádražní haly mi připadá, že se na mě každý kouká o něco déle, než by musel. Asi si to jen namlouvám, ale pro příště vím, že tohle už znovu zažít nechci. Dnes se tomu s odstupem pár dní už dokáži zasmát. Přesto řadím tuto situaci za jednu z nejnepříjemnějších, kterou jsem kdy na veřejnosti zažil.
