Velikonoční pondělí jako nejhorší den v roce pro ženy? Nedivím se

Jiný kraj, jiný mrav. Přísloví, které se v tomto kontextu hodí asi nejvíce. Sami určitě znáte nejlépe, jak to chodí u vás. Běžné je samozřejmě koledování chlapců s pomlázkami, za což jsou odměňováni ze strany děvčat různou výslužkou. Chtěl bych se tu zastavit ale u samotného aktu „šlehání“ pomlázkou.

Už jako začínající koledník jsem od svých kamarádů slýchával, že holky mrskáme proto, aby „neuschly“. Brzy poté jsem pochopil, že smysl samotného šlehání pomlázkou je jaksi symbolický a celá tahle myšlenka se mi líbila. Mým dřívějším kamarádkám určitě také. Když jsem u nich zvoníval, trochu stydlivě mi otevíraly a já je stejně stydlivě vymrskal. Vždy jemně. Dostal jsem nějaké vajíčko, někdy něco sladkého a takhle se to opakovalo. Po celém dni jsem měl pak dobrý pocit, že jsem pro ně udělal něco dobrého.

Jedna část dívek a žen se v pondělí snaží nebýt doma a v ideálním případně někam zmizet. Pokud přesto doma zůstávají, vypínají si zvonky, neotvírají dveře a nechodí kolem oken, aby nedaly najevo, že jsou doma. Nezvaná návštěva tu není vítána. Sám sebe se s překvapením ptám proč? Co se změnilo? Bojí se modřin? Vždyť mrskání je symbolické, to přeci nebolí. Nebo se bojí ponížení a sexuálních „keců“ strýců a jejich kamarádů? Vždyť jde o fajn tradici. Bojí se traumatu? A z jakého důvodu? Vždyť jde oboustranně o něco přátelského a zábavného.

Pokud se na to podívám z úhlu pohledu některých dívek, uznávám, že mají pravdu. Trochu se nám to vymklo z rukou. Ne všem a ne vždy. V žádném případně nelze zobecňovat. Ale někteří koledníci opravdu trochu „ujeli“. Ono je totiž asi rozdíl, pokud koleduje malý stydlivý kluk, který se sotva pomlázkou dotkne dívky oproti neznámé skupině koledníků, kteří pod vlivem alkoholu agresivně dívku doslova mlátí a mají k tomu ještě oplzlé řeči. Ano, tady popisuji opravdu extrémní situaci. Ale vědomě. Něco podobného se totiž čas od času může dít. Bohužel fotek s modřinami z Velikonoc jsem v posledních letech viděl až moc. Také jsem byl několikrát svědkem toho, kdy alkoholem posilnění koledníci prohánějí po venku dívky, které očividně o vymrskání nestály. Byly pak doslova seřezány. Když se pak potácely domů, bylo mi jich vlastně líto. Často pak dostaly naloženo ještě podruhé a to od vlastní rodiny. Tentokrát ovšem psychicky. „Prosím tě, nepřeháněj. To stejný jsme zažívali i my jako mladí. Je to tradice.“ Takto můžou odpovídat rodiče plačící dceři, a tím ji nevědomky ještě víc ublížit.

Částečně má k tomu co říct i Istanbulská úmluva (její úplné znění si můžete přečíst zde). Řeč je tu o dokumentu, který zjednodušeně řečeno vyzývá k boji proti násilí, které je pácháno na ženách. Česká republika tuto úmluvu Rady Evropy podepsala již v roce 2016. Stále ale čekáme na její ratifikaci. O té se teď ale znovu začíná mluvit. Samozřejmě těžko můžeme takto od stolu odhadnout, jaký vliv by ratifikace měla na samotný průběh Velikonočního pondělí. Ono stejně je to ve finále vše „o lidech“. Pokud si můj imaginární strýc Kája dá v pondělí ráno pár panáků a bude se chtít v partě ostatních kolegů předvést, jak dokáže nějakou dívku zřídit, nezastaví ho patrně ani nějaká úmluva.

Co tedy s tím? Nějaký apel závěrem by tedy mohl znít: všeho s mírou. Mluvím teď především k nám mužům. Mrskejme ženy opravdu jen symbolicky, ať je to nebolí. Pokud nám neotevřou, nenaléhejme a zkusme jít o dům dál. Pokud nám nějaká žena dá najevo nesouhlas, stopněme mrskání a skončeme včas. Pokud uvidíme ostatní spolukoledníky, že to přehánějí, nepřehlížejme to a zasáhněme. Apel patří zároveň i nám všem ostatním, abychom nijak neodsuzovali dívky a ženy, které se této tradice účastnit nechtějí. Jak řekl kdysi John Stuart Mill: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ Berme to tedy tak, že i ženy mají svobodu mrskání odmítnout. Mají svobodu (stejně jako muži) odmítnou i celou tradici. Pojďme jim tedy tak jak tak udělat Velikonoční pondělí zase příjemnější, aby se už nemusely schovávat v kuchyni za zataženými závěsy.