Článek
Knihy se házely do pekelného chřtánu, zkrátka se pálily a ohně krmené knihami plály napříč staletími. Plameny spolykaly knihy antické, středověké, ba i novověké. Pálili je římští císaři, králové, církevní hodnostáři, nacisté i diktátoři. Knihy se zakazovaly v každé době, jen místo pálení končily ve stoupě. Přičemž stoupa je základní zařízení ruční papírny sloužící k rozmělňování hadrů a k přípravě papíroviny, takže se vlastně recyklovaly.
Často vzpomínám na dobu, kdy se v listopadu 1989 změnily společenské poměry, a mnozí jsme si mysleli, že pálení nebo házení knih do stoupy skončilo, že jsme se dočkali svobody slova a budeme moci žít myslet a psát podle svého vědomí a svědomí. Byly to bláhové představy. Jako novinářka jsem narazila hned v prvních měsících po nabyté svobodě, kdy nesměl vyjít článek, který obsahoval kritiku jednoho z inzerentů. Časem jsem se s praktickou žurnalistikou rozloučila a začala psát knihy. Vyšlo mi jich hodně a léta jsem sama sebe chválila, jak dobře jsem se rozhodla.
Ale teď byla jedna kniha, na níž jsem se autorsky podílela, zakázána. Zakázal ji soud a pro mne to byl šok. Když jsem se po střední škole rozhodovala, kterou vysokou školu budu studovat, napsala jsem do přihlášky právnickou fakultu, ale na poslední chvíli jsem to změnila na fakultu žurnalistiky. Řekla jsem si tehdy, že bych nepřežila, kdybych někomu ukřivdila, kdybych rozhodla špatně a zničila někomu život. To bych asi musela spáchat sebevraždu. Vím, že i novináři mohou ublížit, ukřivdit, někoho urazit, ale mají na rozdíl od soudců volbu, jakému druhu žurnalistiky se budou věnovat. Soudce musí soudit, co je mu přiděleno a spoléhat na to, co řeknou svědci, co vyšetří vyšetřovatelé a policie, poté vyhodnotí důkazy a rozhodne.
Soudce, který smetl naši knihu, tak rozhodl na základě jedné kauzy, v níž jde o spor dvou podnikatelů (jedná se o kapitolu nazvanou Bylo nebylo aneb dle rozhodnutí soudu nebylo). Muž v taláru usoudil, že je přece docela pravděpodobné, že někdo druhému věnuje firmu miliardové hodnoty a udělá to dokonce s radostí. Nevím, jaké má tento pan soudce životní zkušenosti, ale já nikdy nic takového nezažila, nikdy jsem o ničem podobném neslyšela, ani v literatuře sci-fi se podobný případ nevyskytuje. To snad jen člověk zbavený zdravého rozumu by mohl něco takového udělat. Věnovat druhému, s nímž navíc už dávno nemá harmonický vztah, firmu, kterou léta budoval, dal jí spoustu času, energie, úsilí, kvůli níž zanedbával své bližní, málo spal, nepravidelně se stravoval a na své zdraví nedbal.
Soudce rozhodl a možná byl rád, že už má tento léta se táhnoucí příběh z krku. Že někdo přišel o obrovský majetek, který naopak někomu jinému spadl z nebe? To se prostě stává, protože spravedlnost je slepá a všeobecně se to ví. Že to někomu může zničit život a druhému zase poskytne křídla, o něž se nezasloužil? No co, život je přece plný překvapení. Ale že to někoho může o život připravit, s tím už je asi složitější se vyrovnat.
Právě to se stalo v tomto případě. Manželka podnikatele, který údajně „s radostí“ předal své životní dílo někomu, koho se chtěl pro neshody zbavit, tuto situaci neunesla. Jednoho dne poslala svého muže s malou dcerkou na nákup a sama si mezitím doma vzala život. Zastřelila se. A to je právě situace, s kterou bych já – kdybych byla na místě soudce – nedokázala dál žít.
