Článek
„A proč tu koalu nemáš ráda?“ chtěla vědět maminka, a to neměla dělat. „Protože je stejná jako ty, strejda mi vyprávěl, že jí nějaké listy, ze kterých je pak opilá a hrozně zlá.“ Po této větě tramvaj ztichla a holčička pokračovala: „Tak ji, mami, vyhoď, já se jí bojím.“
Maminka neřekla ani slovo a na příští stanici s holčičkou vystoupila, i když zcela evidentně nebyly v cíli, soudě podle překvapeného výrazu holčičky. Jela jsem další tři stanice a takové ticho, jaké se v tramvaji rozhostilo, jsem ještě nezažila. Jen dvě starší dámy sedící za mnou začaly konverzovat na téma, jak to mají některé děti těžké, a že by se s tím mělo něco dělat.
Jenomže ono se s tím moc dělat nedá. Pokud nenastane extrémní případ, kdy je dítě zanedbané a někdo kompetentní na to upozorní, tak je pro svět všechno v pořádku. Sama znám několik lidí, kteří vyrůstali v rodině, kde jeden z rodičů holdoval alkoholu, pravda, většinou to byl tatínek, alkoholismus žen v době mého dětství ještě třaskavým tématem nebyl. Dnes se poměr mužů a žen v tomto směru zvolna vyrovnává a koho se to netýká, tak to ani za žádný problém nepovažuje. Co je na tom, pije přece kde kdo?
Když se vrátím do svého dětství, tak vím o jedné spolužačce, jejíž tatínek nadmíru pil a všichni jsme si o tom s chutí vyprávěli. Vzpomínám, jak jsem jednou ráno pro spolužačku přišla, abychom šly do školy spolu, a na sekretáři v jejich obývacím pokoji ležela židle. Ani jsem se nestačila zeptat, proč ji tam mají, když mi spolužačka ochotně sdělila, že když se v noci táta vrátil z hospody, tak hodil židli po mámě a netrefil se. Řekla to jako by nic, připadalo jí to normální. Otec alkoholik velmi brzy zemřel a myslím, že tehdy to všichni, kdo je znali, považovali, když ne za štěstí, tak za vykoupení.
Další moje spolužačka také měla problematického otce, ovšem dlouho jsem nechápala, v čem ten jeho problém spočívá. Když jsem u nich jednou byla na návštěvě, tak maminka kamarádky hořce plakala a jelikož nikdo jiný nebyl po ruce, tak mi mezi vzlyky sdělila: „Víš, Maruško, Helenčin tatínek je děvkař.“ Když jsem se pak doma ptala, co to znamená, tak mi máma řekla, že je takový hodně přátelský, a to mi jako problém dlouho nepřipadalo.
Dávno už samozřejmě vím, co je to alkoholik a co je to děvkař a dovedu si představit, jaké peklo tyto dvě „záliby“ způsobují v rodinném životě. Netroufnu si odhadnout, jaký bude další život té malé holčičky, co přestala mít ráda svou plyšovou hračku a moc by se mi líbilo, kdyby její slova s maminkou otřásla stejně jako s námi anonymními cestujícími v tramvaji. Bylo by hezké, kdyby hned všechny lahve s alkoholem někomu věnovala nebo je vylila. Ale to by bylo jako z romantického filmu. Spíš holčičce po vystoupení z tramvaje vynadala a důrazně jí vysvětlila, že když se něco podobného bude ještě někdy opakovat, přijde trest. A toho plyšového medvídka možná opravdu vyhodila, aby holčička už neměla důvod filosofovat o alkoholismu koal.
