Článek
Nedávno jsem si povídala s hercem a muzikantem Václavem Koptou, který se bez přehánění už dávno stal ikonou českých autobusáků. Že miluje tuto profesi od dětství, se ví, a zrovna tak se o něm ví, že si během covidové izolace udělal zkoušky na řízení autobusu a jezdil normálním linkovým autobusem.
Když jsem se ho ptala, co lidé říkali na to, že za volantem sedí slavný herec, odpověděl mi, že neříkali nic, protože si ho vlastně nikdo ani nevšiml, že řidiči v dopravních prostředcích ve velkých městech jsou v podstatě neviditelní. O tom jsem nepolemizovala, i z jedné detektivky si pamatuji větu, že uniforma krade tvář, a to je asi i osud řidičů, neboť i oni oblékají uniformy.
I když občas si všimnou. To mi zase vyprávěla herečka a spisovatelka Ivanka Devátá, jejíž syn, jehož otcem je Josef Viklář, také jeden čas jezdil s pražským autobusem. A jednou cosi řešil s nějakým cestujícím a osazenstvo autobusu užaslo:
„Jé, pane Vinkláři, vy řídíte autobus? A přitom já někde četla, že už jste mrtvej…“ zvolala jedna pasažérka.
Bylo to pro cestující šokující, protože Adam je svému otci opravu velmi podobný, vypadá dnes zhruba jako Josef Vinklář, když hrál v Nemocnici na kraji města doktora Cvacha.
Václava Koptu prý zaregistrovala jen jedna dáma, která ale byla rozhořčená, když při náhlé bouři na ní kápla voda, dokonce si na něj stěžovala. A pochvaly se prý dočkal jenom jednou. Vezl ženu s náloží čistících prostředků, zřejmě uklízečku, a ta po vystoupení gestem naznačila, že je dobrý řidič. Stačil vztyčený palec a jemu se hned jezdilo radostněji.
Vzala jsem si to k srdci a rozhodla se, že budu řidiče chválit, když ovšem pojedou dobře. A faktem je, že v Praze je dobrých řidičů spousta, ostatně slalom v rozkopaných ulicích a v dlouhých kolonách opravdu zvládnou jen ti nejobratnější. To se ví a to je také důvod, proč je lidí za volanty veřejných dopravních prostředků nedostatek.
Dnes jsem jela autobusem ze Stodůlek k metru u nemocnice Motol. Řidič jel skvěle, hladce, dokonce bych řekla plavně. Tak jsem se při vystupování přemístila k předním dveřím a pochválila ho. Tvářil se překvapeně, ale myslím, že ho to potěšilo, protože se usmál. Jelikož mluvím dost nahlas, moji chválu slyšel nejen řidič, ale i dva pánové, kteří vystupovali zároveň se mnou.
„Slyšel jsi to?“ zeptal se venku jeden z nich.
„Jo, slyšel, asi jede na psychiatrii,“ konstatoval druhý.
Ale mně je jedno, že jsem jim připadala střelená, budu chválit dál, bude-li samozřejmě co, a třeba se to rozšíří. Třeba to zkusí i někdo z vás.
