Článek
Ale pak jsem si uvědomila, že lázně, v nichž se právě nacházím, se zabývají také léčením duševních chorob, a ucho jsem nabídla. Dotyčná neměla v ruce žádný řezací nástroj, takže jsem pochopila, že její žádost je obrazná a uříznout mi ho nechce.
Nakonec jsem byla ráda, že jsem byla vstřícná, protože jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí. Ta dáma totiž byla psycholožka s dlouholetou praxí a do lázní si přijela opravit svou duši, protože tak dlouho opravovala duše jiných, až ta její zkolabovala. Vyprávěla mi dlouho, já ani nehlesla a trpělivě jsem naslouchala. Když se mě nakonec zeptala, jestli si o ní nemyslím, že je blázen, ujistila jsem ji, že nikoliv.
A opravdu jsem si to nemyslela v té chvíli a nemyslím si to ani teď. Psychiatři a psychologové, lidé, kteří se zabývají lidskou psychikou, to opravdu nemají jednoduché. Stejně jako kdokoliv jiný mají spoustu problémů, jenomže oni se nemohou zhroutit, upadnout do deprese a podobně, protože tím by se profesně diskvalifikovali.
Tohle nebylo moje první setkání s duševním odborníkem, kterého přepadla těžká chvilka. Před mnoha lety jsem byla poslána do psychologické poradny se svým hyperaktivním synem. Psycholog si s ním povídal a pak ho nechal vypracovat nějaký test, a šel si sednou ke mně do čekárny.
„Řeknu vám, nechtěla bych být na vašem místě, jeden spratek za druhým a k tomu rodiče, kteří jsou možná často ještě horší, než ti spratkové,“ řekla jsem vstřícně, protože mi připadal nějak přetažený. Sotva šel a na sedadlo vedle mne se doslova zhroutil. Netrvalo dlouho a měl hlavu položenou na mém rameni a svěřoval se mi s věcmi, které bych si já sama radši nechala pro sebe. Vymluvil se, syn dokončil test a on mě při loučení požádal o telefon, a jestli prý by mi mohl někdy zavolat. Ne, nic erotického v tom nebylo, ze mě už dávno svěží rosa okapala, on byl výrazně mladší a navíc, můj syn nebyl andílkem, jehož by chtěl někdo vychovávat.
Opravdu mi od té doby volal mnohokrát, já ho pokaždé do telefonu pochválila a měla jsem vždy připravenou nějakou veselou historku, kterou jsem ho chtěla potěšit. Jednou jsem s ním poslouchala rozhovor v rádiu a on se tam o mně zmínil. Redaktorka se ho totiž ptala, kam si chodí léčit psychiku psycholog a on řekl, že má kamarádku, které pokaždé zavolá a ona mu řekne, jak mu to neuvěřitelně sluší. „Jasně, nemůže mě vidět, nevedeme videohovory, ale fakt to funguje a mně je pokaždé hned líp.“
Co z toho plyne? Že bychom si měli naslouchat a měli bychom se víc chválit, vždycky je co. A pak by možná psychiatři a psychologové měli méně práce a nemuseli by hledat volné ucho nebo rameno k vybrečení.
