Článek
Je to opravdu zvláštní historie. Irský inženýr Artur Rowe dostal v roce 1905 zakázku z Ruska, aby tam vybudoval několik mlýnů. Během té doby potkal půvabnou Řekyni, oženil se s ní, a když v Rusku vypukla v roce 1905 první revoluce, poslal Artur ženu na venkov, do městečka Sergijev Posad, aby se v bezpečí mohla připravit na příchod jejich dítěte. Syn Alexandr se narodil 24. února 1906, po otci se jmenoval Arturovič, ale to bylo všechno, co mu po něm zbylo. Irský inženýr se v neklidné době vrátil do své rodné země a manželku s dítětem ponechal na pospas historii.
Alexandr se s matkou, která měla velmi chatrné zdraví, protloukal, jak se dalo, po škole například prodával na trhu výrobky místních řemeslníků, ale vše zvládal, dobře se učil a ještě se stihl věnovat ochotnickému divadlu. Nejdřív vystudoval průmyslovku, kde vedl kulturní kroužek, poté zamířil do filmové školy, tu absolvoval v roce 1930, a po ní si ještě přidal školu dramatickou.
Jako režisér se realizoval v moskevském Gorkého filmovém studiu dětských filmů. Tím pádem nejčastěji točil pohádky. V roce 1939 debutoval Vasilisou Překrásnou, velmi populární byl Kocour v botách z roku 1958 a Mrazík z roku 1965 je bez diskusí. Ovšem u nás je zřejmě daleko populárnější než v zemi svého vzniku, a to zcela jistě díky skvělému veršovanému překladu K. M. Wallo, v ruštině totiž pohádka ve verších není, a skvostnému dabingu, kde Nastěnku mluví Eva Klepáčová, Ivánka Josef Zíma, Mrazíka Otomar Korbelář, Babu Jagu František Filipovský, Antonín „Strýček“ Jedlička namluvil všechna zvířata a také Marfušina nápadníka, který neopakovatelně pronese: „Nastěnku chci za ženu…“
Alexandr Rou se cítil v pohádkovém světě dobře a určitě by ho těšilo, že jeho Mrazík je u nás nejvíce reprízovaným filmem. Pokud jde o jeho soukromí, byl dvakrát ženatý, obě jeho ženy byl herečky, z druhého manželství měl dceru Taťjanu a jeho irští příbuzní se k jeho dílu dnes hlásí.
Prý si zrežíroval i svůj odchod ze světa. Devět dní před 28. prosincem 1973, kdy zemřel, v moskevské nemocnici nadiktoval příteli herci Lvu Potěmkinovi, který hrál v Mrazíkovi loupežníka, scénář svého pohřbu. Chtěl, aby jeho rakev nesli za zvuků melodií z komické operety francouzského skladatele Roberta Planquetta Cornevillské zvony, a přítel mu poslední přání vyplnil.
