Článek
Samozřejmě jsem tam letěla, Eva nás seznámila a já s Yvonne udělala první rozhovor. Druhý den jsme ho autorizovaly, ona si vybrala fotky, rozhovor vyšel, já jí při další návštěvě dala pár výtisku časopisu, kde jsem pracovala, a od té doby jsme se vídaly docela často. Ani nevím, jak se to přihodilo, ale najednou jsme si denně volaly, často spolu někam vyrazily, ona se zúčastňovala našich rodinných událostí, já s ní zase občas vyrazila do Mnichova za jejím synem Maxem. Mimochodem Max je krásný a příjemný kluk, a kdykoliv jsem se nad ním rozplývala, tak říkala, že jsem jeho jediná fanynka. Ale nebyla to pravda, má jich hodně.
Ona ale ráda všechno shazovala, i svoji pěveckou kariéru. Když ji někam pozvali na vystoupení, tak se ptala, o co z jejího bohatého repertoáru dvaceti písní mají zájem. Písniček samozřejmě nazpívala mnohem víc, ale nezakládala si na tom. V podstatě o zpívání stála čím dál míň, radši moderovala, zpovídala své hosty v mnoha pořadech. Mě několikrát pozvala do svého Sklípku, což byl pořad v Country rádiu, a já jí pokaždé řekla i to, co jsem nikdy říct nechtěla. Ptát se uměla.
Rozuměly jsme si také v tom, že jsme obě z vojenské rodiny, obě jsme byly dochvilné, když jsme se na něčem domluvily, obě jsme se dostavily na vteřinu přesně. Osudy její rodiny jsou pozoruhodné, hrozně ráda jsem poslouchala její historky, a když mi dala přečíst vzpomínky svého táty, nesčíslněkrát jsem ji přemlouvala, jestli o tom nechce udělat knížku. Ale nestála o to. Vlastně publicitu neměla ráda a rozhovory pro ni byly utrpením, až se sama divím, kolik jsem jich s ní napsala sama. Ale já jí vždycky všechno dala předem přečíst. Až tuhle moji vzpomínku si nepřečte.
Několikrát řekla, že vlastně neví, kde má domov. Jedenadvacet let žila v Československu, pak šestadvacet v Německu. Pochopila jsem to, když jsme spolu byly v jedné kavárně na Flóře, tam jsme chodily často, protože se tam mohlo kouřit. „Mohu vám nabídnout dobrou brazilskou kávu?“ zeptal se nás číšník, já se zasmála, on také. „Co je tom tak legračního?“ chtěla vědět, a tak jsem jí vysvětlila, že je to hláška z filmu Kulový blesk. „Vidíš, tak o tom to je, neznám ani tu hlášku, ani ten film,“ pronesla a mně došlo, že emigrace vůbec není žádná legrace.
S ní ale legrace byla a kdykoliv se mi na displeji telefonu objevilo „Přenosilka“, jak ji mám uloženou, tak jsem se těšila, co mi svým výrazným hlasem zase řekne. Její číslo si v mobilu určitě nechám, co kdyby ještě někdy zavolala?
