Článek
Když jsem našli hřiště v našem resortu, nevypadalo moc vábně. Dvě branky to mělo, ale jinak neposečená louka plná drnů. Ale tím jsme se nenechali rozhodit. A ono to jde. Fotbal je skvělý v tom, že se dá hrát opravdu všude. A dá se hrát i v jakékoliv obuvi a s jakýmkoliv balonem. Boty jsme měli celkem fajn, balon PUMA (od FAČR, jak je dávají v rámci akce Můj první gól, č. 3, mimochodem) také fajn, tak to hřiště jsme prostě kousli. Ale. Je jedna věc, která fotbal zabít přeci jen dokáže.
Komáři.
Jejich kobercový nálet, jakmile se přiblížil večer, jsme sice nějakou dobu zkoušeli dát, ale nakonec si říkáte, jestli vám to tak nějak stojí zato. Jednou kopnout do balonu a pak se desetkrát ohnat po velmi otravném hmyzu, pět komárů zavraždit a soustředit se na další dotek s balonem.. To vás přestane po chvilce bavit.
Tohle hřiště nebylo to pravé ořechové. Museli jsme najít něco jiného.
Ukázalo se, že ve vedlejším resortu, který ale nebyl nijak oddělený od našeho, je hezké multifunkční hřiště na streetfotbal (nebo voltu, chcete-li). Tedy takové to hřiště, co nahoře máte koše na basketbal, zapuštěné brány a na zemi umělý povrch, kterému nechci říkat umělá tráva. Ale je to lepší, než beton nebo tartan. Hodně prosypané pískem. Super, to berem! Otázkou bylo jenom, jestli komáři už tohle loviště také objevili, nebo jestli to pro ně není dost sexy. Doufejme, že není..
Ale byl tu jiný problém - na hřišti hrálo plno místních, rozuměj Frantíků. Pochopili jsme, že my tři už jsme trochu přes kapacitu hřiště. Kluci hráli fotbálek, kdo jak uměl, ale kvalitu to celkem mělo. Jak jsem psal - prostě Francie. :) Usoudili jsme, že obvykle se vyplatí chvíli počkat. Nikdo přeci nemůže hrát v kuse celé hodiny. A opravdu, po chvíli to vypadalo, že kluci s fotbalem skončili. Než jsme se ale nadáli, začali se stejným míčem hrát basketbal. Hrome, tuhle variantu jsme nezvážili. Opět jsme usoudili, že tomu dáme ještě chvilku - stejně jiné hřiště prostě není.
Po dalších 5 minutách skončili i s basketbalem a začali se k naší poměrně viditelné radosti rozcházet. Hřiště osiřelo. Začali jsme si kopat a zjistili, že povrch není úplně špatný. Celkem to drželo a bylo to i příjemné na běhání. Co nevidět se objevili ale další dva kluci - tak 15 až 16 let, a jestli si s námi můžou zahrát. Vlastně jsme to vítali, ideální počet na takové hřiště je tak 6-8 lidí, 5 je ale také fajn. Naštěstí byli ochotní mluvit anglicky, což není vždy v těchto končinách jisté, tak jsem se celkem jednoduše na všem dohodli. Přeci jen moje francouzština není na dohadování sportovních zápasů dostatečně „advanced“.
Jean a François se ukázali jako celkem fajn hráči - nebyli to úplně fotbalisti, ale nehráli vůbec špatně. Strašně fajn kluci, prostě jakoby to byli kluci z vedlejší ulice v Praze. Pomyslel jsem si, jak je fotbal silná věc - nemusíš si ani rozumět, nemusíš být ani z jednoho města, ani jedné země, určitě bychom se dohodli i rukama a nohama. Možná i francouzsky. V tom je fotbal prostě krásný - dává radost všem, bez rozdílu.
Poděkovali jsme jim za výbornou hru a měli fakt krásný pocit. Nebýt fotbalu, nepotkali bychom se a nezahráli si. Možná bychom seděli někde v apartmánu a koukali do mobilu..
Važme si fotbalu. Není moc podobných věcí, co hýbou touhle planetou a sbližují lidi i zcela rozdílných kultur.
