Článek
Jedině vědomí, že pak přijde něco lepšího, mě nutí každé ráno do toho hitchcockovsky známého koutu lézt znovu a znovu. A i když trpím, stává se to mojí dobrovolnou závislostí.
Ne, ani po tomhle každodenním sebe lynči nemám pochopení pro dorostenecké sebepoškozování a nerozumím tomu o nic víc, než když jsem s otužováním začala. Ale vím, že pocit, který po tom děsivém ledovém vodopádu 13 kohoutkových stupňů celsia přichází, se ničemu nevyrovná. Přichází život. Cítím ho na zádech, v kůži a v každém póru těla, které mi teď patří víc, než kdykoliv jindy během dne. Chvíli poté přichází horkost, kterou nelze nacpat do žádnýho úzkýho svetru nebo skinny džín. Oblékám něco volného, v čem můžu dýchat. Je to prostě boží. A to patřím mezi lidi, kteří bez dlouhý horký sprchy, ze které se kouří, stejně jako ze mě samotné, dříve nemohli být. Byla to životní nutnost, stejně jako teď ta studená.
Tenhle způsob rána
Samozřejmě v tom má prsty Wim Hof. Koupila jsem ho muži k loňskému svátku. Tedy přesně řečeno jeho knihu o otužování. Muž vypadal potěšeně a kasaje se, že jí určitě brzy přečte, odložil ji do poličky. Zbyla na mě. Spíš aby nepřišli peníze vniveč a taky trochu demonstrativně, že já ji teda otevřu, když ne on, jsem se ve vodorovné poloze začetla. To, co mě zaujalo a vzápětí přesvědčilo o možné rychlé a efektivní změně, byla strana 68. Nebudu vás napínat ani přesvědčovat, že tuhle knihu musíte mít. Ve čtení jsem se o moc dál nedostala. Stojí tam něco takého: Počítejte, kolik vteřin vydržíte nedýchat. Rovnou říkám, že víc než 30 jsem nedala a to už jsem skoro modrala. Další pokyn zněl v té samé poloze udělejte 30 hlubokých nádechů a výdechů a počítejte zádrž znovu. Nehnula jsem ani prstem, natož činkou a změna byla tak zásadní, že mi doslova padla brada. 1 minuta 20 vteřin!!! Rozdíl v čase byl max 5 minut. Dech se prohloubil, tělo okysličilo.
Jako asi každý mám ráda hodně legrace ze málo práce
A tady se to dostavilo v plné parádě. Jaký efekt asi má otužování, když tohle jde tak snadno a lehce? Já, horkomil, rozhodla jsem se to vyzkoušet. Trvalo to dlouho, než jsem se překonala, ale v létě pomohla řeka, která teče pod barákem. Mnozí sousedé se ušklíbají nad organismy, kontaminací nedaleké, nedokonalé čističky a její hormonální propustností. To jsem ale hodila za hlavu. Sama jsem na hormonální substituci jako žena po předčasném přechodu a tak nějaký ten hormon navíc, snad neuškodí.
Jo, jsou chvíle, kdy vyměknu. Je jich dost.
Ale návrat je snazší s každou prolitou vodnou po mé kůži. Vždy přijde nový motiv, proč do toho jít. Po letošní zimě to byla sousedka venčící vlkodava, který ve věku úctyhodných 10 let přesluhuje už dobrých 5. Za jeho dlouhověkostí je údajně studená voda, ve které se vlkodav každé ráno slastně olizuje. (Nebo možná ty hormony.) Taky dává na frak psím granulím a žere jenom syrové maso. Ne, nejí babičky, ani karkulky, libuje si v hovězím. Jo, a v tu chvíli je to můj guru.
A zase se otužuju, tak trochu doufajíc, že dlouhověkost mě taky nemine i bez vlkodaví transformace…
Takže je vám asi jasné, jaký je návod na dlouhověkost. Studená sprcha a tatarák. Jedu zatím jenom v první půlce. (Radši mám granule – říkám jim müsli.) Jestli se to vyplácí, se mě zeptejte za 20, nebo spíš za 40 let. Jdu do sprchy. Krásné ráno.
