Článek
Smála jsem se, přišlo mi to jako přehnaný výkřik redaktorky, která chtěla šokovat. Jenže právě tehdy mě napadlo, jestli bych to sama někdy dokázala. Odhodit vrstvičku jistoty, která dělí tělo od látky. Bylo to zdánlivě banální, ale v hlavě se mi z toho stal symbol – odvahy i lehkovážnosti, svobody i provokace. A přesně v tom spočívá kouzlo.
První pokus přišel úplně nevinně. Měla jsem nové letní šaty, lehounké, až průsvitné. Vzduch voněl lipovým květem a já cítila, že chci být blíž sobě. Tak jsem prostě nezastavila ruku u zásuvky s prádlem. Na ulici jsem se cítila jako spiklencem sama se sebou. Nikdo nic netušil, ale mně se zdálo, že mě svět najednou vnímá jinak. Když jsem nastoupila do tramvaje, seděla proti mně starší paní a já měla pocit, že mě prohlédla. Ve skutečnosti se jen dívala z okna, ale já si uvědomila, že tohle tajemství dává obyčejnému dni novou barvu.
Později to zjistil i můj tehdejší přítel. Všiml si, že něco je jinak, když jsme šli z kina a on mi položil ruku na boky. Jeho překvapení se rychle proměnilo v nadšení. Ten večer jsem poprvé pochopila, proč muži tuhle odvážnou hříčku milují. Nejde jen o erotiku. Je to signál, že žena si dovolí něco víc, než se od ní čeká. Že nerespektuje všechny konvence. A i kdyby si to nikdo kromě ní samotné nevšiml, pro muže je to důkaz jisté drzosti, která bývá nesmírně přitažlivá.
Ne každý to ale chápe. Když jsem se jednou svěřila kamarádce, reagovala odmítavě. Tvrdila, že je to nevkusné, že ženy by měly mít určitou úroveň. Jenže já jsem to nevnímala jako vulgaritu. Spíš jako gesto, že nechci být svázaná pravidly, která mi kdosi kdysi vtiskl do hlavy. A možná právě proto, že to není pro každého, má to takovou sílu. Někdy jde o svobodu ve skrytu, jindy o provokaci na hraně.
Dnes už je mi přes třicet a dívám se na to s jiným nadhledem. Už nejde jen o hravé tajemství nebo drobnou rebelskou vzpouru. Spíš o pocit, že svoje tělo znám, že se za něj nestydím, že dokážu být ženou podle vlastních pravidel. Muži to vnímají pořád stejně – jako magnet, který je táhne blíž. Ale pro mě samotnou je v tom mnohem víc. Připomínka, že svoboda začíná v maličkostech. Třeba v rozhodnutí, co si ten den nevezmu.
Možná to někoho pohorší, možná se najde i pár moralistů, kteří budou mít potřebu soudit. Jenže život je plný drobných detailů, které nás formují a dávají nám křídla. A pro mě je právě tohle jedním z nich. Naučilo mě to nebát se. Nebát se odsudků, nebát se jinakosti, nebát se být sama sebou. Vlastně jsem zjistila, že největší síla není v tom, že to muži milují. Ale že já sama se díky tomu cítím volná.
