Článek
Byla jsem jedna z těch žen, které si celý život odkládají své sny kvůli druhým. Nejdřív studium, pak svatba, děti, práce, starost o rodiče, vnuky… Pořád něco. Amerika mi celý život zůstávala jen jako něco z filmů - mrakodrapy, žluté taxi, Broadway, Socha svobody. Petr, můj muž, byl praktický člověk. „Proč bychom jeli tak daleko, když ani polovinu Čech neznáme?“ říkával vždycky, když jsem narážela na tu cestu. Myslela jsem si, že je jen opatrný, ale teď vím, že měl pravdu víc, než jsem tehdy chápala.
Po jeho pohřbu jsem se cítila ztracená. Děti měly své životy, práci jsem měla nudnou, a náhle jsem si uvědomila, že mi zbývá možná dvacet let života, které můžu prožít, jak budu chtít. První, co jsem udělala, bylo, že jsem si našetřila peníze a začala plánovat tu cestu do Ameriky. Vyřídila jsem si pas, zažádala o vízum, objednala si jazykový kurz angličtiny pro pokročilé. Bylo to vzrušující, ale postupem času jsem začala jsem mít pochybnosti.
Dcera Kateřina mě přesvědčovala, abych nejdřív zkusila kratší cesty. „Mami, proč nezačneš něčím blíž? Vždyť jsi nikdy nebyla sama na dovolené. Amerika je dost velký skok.“ Zpočátku mě to štvalo, připadalo mi, že mi nevěří, že na to mám. Ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi to dávalo smysl. Rozhodla jsem se, že si udělám takový pokus - projet si Česko a podívat se, jestli vůbec zvládnu cestovat sama.
Začala jsem opatrně. První výlet vedl do Českého ráje. Bydlela jsem v malém penzionu v Turnově a denně jsem chodila po skalních městech. Byla jsem překvapená, jak krásné ty krajiny jsou a jak málo toho o nich vím. Majitelka penzionu, paní Novotná, mi ukazovala na mapě další místa. „Byly jste už v Adršpašských skalách? Ne? To musíte vidět, to je pohádka!“ říkala nadšeně. A měla pravdu. Týden v Adršpachu byl jak procházka pohádkovým světem.
Postupně jsem si troufala na delší výlety. Šumava v zimě, Orlické hory na jaře, Krkonoše v létě. Každá krajina měla svoje kouzlo a svoje příběhy. Na Šumavě jsem potkala staršího pána, který mi vyprávěl historky o životě na hranicích za komunismu. V Orlických horách jsem se seznámila s rodinou, která rekonstruuje starou chalupu a naučili mě poznat bylinky. V Krkonoších jsem dokonce zkusila via ferratu a zjistila, že v šedesáti se dá začít s novými věcmi.
Nejkrásnější objevení ale přišlo na Moravě. Jela jsem na vinařský festival do Znojma a zůstala jsem tam celý týden. Palava, podzimní vinice, hradní ruiny osvětlené slunce… To všechno bylo tak poetické, že jsem si připadala jak v nějakém evropském filmu. Večery jsem trávila v místních vinárničkách, kde jsem si popovídala s vinaři o tradicích, které se předávají z generace na generaci. Pan Svoboda z rodinného vinařství mi ukázal sklepy staré tři sta let. „Víte, paní Jiřino, tohle je naše dědictví. My Češi máme co nabídnout světu, jen si to často neuvědomujeme.“
Po roce cestování po Čechách jsem si uvědomila něco, co mě samotnou překvapilo. Ztratila jsem zájem jet do Ameriky. Ne proto, že bych se toho báva nebo že by mi to připadalo nedostupné, ale prostě proto, že jsem našla to, co jsem hledala, tady doma. Ta svoboda, ta dobrodružství, krásné scenérie - všechno to tady bylo. Jen jsem se na to nikdy nedívala očima turistky.
Amerika má jistě svůj půvab a možná se tam jednou podívám. Ale už to nebude z toho nutkavého pocitu, že mi něco v životě chybí. Zjistila jsem, že domov dokáže být stejně dobrodružný jako zámoří, že vlastní země může překvapit stejně jako vzdálený kontinent. A hlavně - že nikdy není pozdě začít objevovat svět, i když je ten svět hned za humny.
