Článek
Jakub bydlí pořád se mnou. Říkám tomu mamahotel - má tu všechno, co potřebuje. Jídlo, čisté prádlo, pohodlí. Nikdy jsem s tím neměla problém. Říkala jsem si, ať se soustředí na školu a nemusí se stresovat s hledáním bydlení nebo vařením. Jenže teď vidím, že jsem mu možná udělala medvědí službu.
Začalo to nenápadně. Jakub si pořídil nový počítač. Prý na školu, že potřebuje výkonnější stroj na nějaké programy. Souhlasila jsem, i když mi ta cena přišla přemrštěná. Ale co, říkala jsem si, je to investice do vzdělání.
Jenže pak se začaly dít divné věci. Jakub trávil u počítače čím dál víc času. Nejdřív jsem si říkala, že asi má hodně učení. Ale pak jsem si všimla, že to, co dělá, se školou moc společného nemá. Pořád nějaké hry, střílečky, strategie.
A co je horší - jakmile sedne k počítači, je jako vyměněný. Milý, slušný kluk je pryč. Místo něj se objeví někdo, koho nepoznávám. Nepříjemný, podrážděný, neschopný normální komunikace. Když po něm něco chci, dívá se na mě, jako bych mu kazila největší zábavu na světě.
„Jakube, mohl bys mi pomoct s nákupem?“ ptám se.
„Teď ne, mami, jsem uprostřed hry,“ odpovídá, aniž by odtrhl oči od monitoru.
"A kdy tedy?"
„Nevím, později.“
Později nikdy nepřijde. A když se ho snažím odtrhnout od té obrazovky, je schopný se hádat, křičet, bouchat dveřmi. Jako by ten počítač byl důležitější než cokoliv jiného na světě.
Co mě děsí nejvíc, je to množství peněz, které do těch her investuje. Pořád dokupuje nějaké nové tituly, rozšíření, vylepšení. Kde na to bere? Částečně z kapesného, které mu dávám, částečně z peněz od prarodičů. Ale stejně mi to nedává smysl. Vždyť by si za to mohl koupit něco užitečného, začít šetřit na vlastní bydlení. Ale ne, všechno jde do těch pitomých her.
Jednou jsem se pokusila mu ten počítač na chvíli zabavit. Myslela jsem si, že když nebude mít přístup k hrám, uvědomí si, že existuje i jiný svět. Byl to hrozný týden. Jakub byl jako tělo bez duše. Chodil po bytě jako zombie, na nic se nesoustředil, s nikým nemluvil. Nakonec jsem to vzdala a počítač mu vrátila. Ta radost v jeho očích mě vyděsila. Jako by se mu vrátila droga, bez které nemůže žít.
A to není všechno. Když mu hrozím vypnutím Wi-Fi, je úplně nepříčetný. Křičí, nadává, vyhrožuje. Jako by mu šlo o život. A co teprve, když má jít se psem na procházku! To je hotový horor. Náš chudák pes čeká i hodinu, než se Jakub uráčí odlepit od obrazovky. Mnohdy to nevydržím a jdu raději sama, i když vím, že tím situaci jen zhoršuju.
Snažila jsem se s ním o tom mluvit. Vysvětlovat mu, že takhle to dál nejde. Že by měl myslet na budoucnost, jít na brigádu, vydělat si nějaké vlastní peníze. Ale on jen krčí rameny. Prý až dostuduje. Jenže já mám strach, že až dostuduje, bude pozdě. Že si zvykne na tenhle pohodlný život a nebude schopný se postavit na vlastní nohy.
Začala jsem si o tom číst. O závislosti na počítačových hrách, o tom, jak ovlivňuje mladé lidi. A čím víc jsem četla, tím víc jsem se bála. Všechny ty příznaky - podrážděnost, ztráta zájmu o okolí, zanedbávání povinností - to všechno jsem viděla u Jakuba.
Snažila jsem se najít pomoc. Mluvila jsem s jeho učiteli, s naším rodinným doktorem. Všichni říkali to samé - musí si to uvědomit sám, musí chtít změnu. Ale jak ho k tomu přimět?
Jednou jsem se ho zeptala, co mu ty hry dávají. Proč jsou pro něj tak důležité. Podíval se na mě, jako bych spadla z Marsu. „Mami, ty to nechápeš. Tam jsem někdo. Můžu být, kým chci. Můžu dělat věci, které v reálném životě nikdy neudělám.“
A v tu chvíli mi to došlo. Můj syn utíká. Utíká před realitou, před zodpovědností, před dospělostí. V těch hrách je hrdina, vítěz, někdo důležitý. A tady? Tady je jen student, co bydlí u mámy a nemá ponětí, co bude dělat se svým životem.
Ale co s tím? Jak mu pomoct, aby našel to hrdinství, tu důležitost i v reálném světě? Jak mu ukázat, že život může být stejně vzrušující jako hra, jen musí být ochotný do něj vstoupit?
Zkusila jsem různé věci. Snažila jsem se ho zapojit do různých aktivit, seznámit ho s novými lidmi. Ale pokaždé, když jsem viděla, jak se vrací k tomu počítači, jak se mu rozzáří oči při pohledu na monitor, cítila jsem se bezmocná.
Někdy mám chuť to všechno vzdát. Říct si, že je dospělý, ať si dělá, co chce. Ale pak si vzpomenu na toho malého kluka, co chtěl být astronautem, doktorem, prezidentem. Kam se poděly ty sny? Zmizely v pixelech na obrazovce?
Vím, že nemůžu bojovat s tou závislostí za něj. Že to musí být jeho rozhodnutí. Ale jak mu pomoct, aby to rozhodnutí udělal? Jak mu ukázat, že život venku, mimo tu virtuální realitu, stojí za to žít?
Někdy, když ho vidím sedět u toho počítače, mám chuť křičet. Říct mu, ať se vzpamatuje, ať se podívá kolem sebe. Ale vím, že by to nepomohlo. Že by to jen prohloubilo tu propast mezi námi.
Místo toho se snažím být trpělivá. Snažím se mu ukázat, že jsem tu pro něj, ať se rozhodne jakkoli. Že ho mám ráda, i když s jeho chováním nesouhlasím. A doufám. Doufám, že jednoho dne se probudí a uvědomí si, že život je víc než jen ta hra na obrazovce.
Zatím se to nestalo. Zatím je každý den stejný. Jakub sedí u počítače, já se trápím a přemýšlím, co jsem udělala špatně. Kde jsem udělala chybu? Měla jsem být přísnější? Nebo naopak benevolentnější?
Vím, že nejsem sama. Že jsou tisíce rodičů, kteří řeší stejný problém. Ale to mi moc neutěší. Protože tohle není jen nějaký statistický údaj. Tohle je můj syn. Moje dítě, které se mi ztrácí před očima.
Nechci být ta hysterická matka, co démonizuje moderní technologie. Vím, že počítače a hry mají své místo v dnešním světě. Ale všeho s mírou, ne? Kde je ta hranice mezi koníčkem a posedlostí? A jak poznám, kdy ji Jakub překročil?
Zatím nemám odpovědi. Jen otázky a obavy. A naději. Naději, že můj syn najde cestu zpátky do reálného světa. Že objeví, že život může být stejně vzrušující jako ta nejlepší hra. A že já budu u toho, až se to stane. Že mu budu moct pomoct udělat ten první krok.
Do té doby? Do té doby budu dál klepat na dveře jeho pokoje. Budu se snažit proniknout tou virtuální bariérou, kterou kolem sebe postavil. A budu doufat. Protože to je to jediné, co mi zbývá. Naděje, že jednoho dne se můj syn vrátí. Ne ten avatar z počítačové hry, ale ten skutečný Jakub. Ten, kterého znám a miluju. Ten, který má před sebou celý život. Skutečný život, ne jen ten na obrazovce.
