Článek
Kdy máte pocit, že všechno klapne, že už vás čeká jen klid a radost. Tak jsem si to představovala, když jsme přijeli do toho malého rodinného hotelu u moře. Měli jsme rezervovaný nádherný apartmán s výhledem na zátoku, velkou terasou a slibovali nám i košík čerstvého ovoce na uvítanou. Jenže pak přišla ta věta. Krátká, nevinně pronesená… a během pár minut bylo všechno jinak.
Tchyni jsme vzali s sebou z dobré vůle. Vždycky říkala, že se k moři podívala jen jednou a že už jí to asi nevyjde. Chtěla jsem jí udělat radost, a i když jsem tušila, že cestování s ní nebude úplně jednoduché, nečekala jsem, jak moc nás to poznamená. Cesta proběhla hladce, dokonce se v letadle tvářila spokojeně. Když jsme dorazili do hotelu, recepční se usmíval, v ruce držel klíče a já už cítila vůni slané vody, která sem pronikala z otevřených dveří na terasu. Stačilo podepsat papíry a jít.
Jenže tchyně se opřela o pult, lehce se nahnula k recepčnímu a jakoby spiklenecky utrousila, že doufá, že ten náš apartmán nebude příliš hlučný. Že četla recenze a že si hosté stěžovali na večerní hudbu z baru. Dodala to tónem, který zněl víc jako výtka než obava. Recepcní se na okamžik zarazil, úsměv trochu ztuhl a pak nám oznámil, že nás raději ubytuje v jiné části hotelu, „víc v klidu“. Než jsem stihla cokoliv namítnout, podával už jiné klíče a bral si náš kufr.
Nový apartmán byl sice čistý a útulný, ale místo terasy měl jen malý balkon otočený do dvora. Místo šumění moře jsme slyšeli hučení klimatizací a ranní rachot dodávky, co přivážela pečivo. Navíc přímo pod námi byl odtah vzduchotechniky z kuchyně. Na stole nestál košík s ovocem, jen obyčejné skleněné poháry a plastová láhev vody. Tchyně si sedla na postel v pokoji, který si zabrala a spokojeně poznamenala, že aspoň budeme mít klid. Řekla, že my se dobře vyspíme v obývací kuchyni na sedačce, kterou si rozložíme. Prima nápad…Já jen cítila, jak se mi hrudník svírá zklamáním. Celý rok jsem si ten výhled představovala.
První večer jsem se ještě snažila brát to s nadhledem. Šli jsme se projít, koupili si zmrzlinu a pozorovali západ slunce z pláže. Ale když jsem pak večer viděla, jak hosté z našeho původního patra sedí na terasách s vínem v ruce a poslouchají vzdálenou hudbu z baru, bodlo mě to. Nebylo to jen o tom výhledu. Bylo to o pocitu, že jsme si nechali vzít něco, na co jsme se těšili, kvůli jedné neuvážené ironické poznámce mojí tchyně.
Několikrát jsem měla chuť vrátit se na recepci a říct, že chceme zpátky původní pokoj. Jenže by to znamenalo přiznat, že tchyně byla tím důvodem změny. A to jsem nechtěla – věděla jsem, že by to brala osobně a že by to mezi námi udělalo ještě větší propast. Tak jsem mlčela. Naučila jsem se místo moře pozorovat kočky na dvoře, ráno si dát kávu s nohama vyloženýma na zábradlí a v noci poslouchat, jak v dálce hučí vlny, i když je nevidím.
Dnes už se tomu dokážu zasmát. Vím, že příště si podobnou radost nenechám vzít. Také vím jistě, že příště necháme tchyni doma! Vím, že některé věty, i když nejsou míněné zle, dokážou změnit celý příběh. A možná, že jsem se díky tomu naučila vážit si chvílí, které nejsou dokonalé, ale jsou naše. Protože i bez výhledu na moře jsme si odvezli vzpomínky, které nám nikdo nevezme – a ty se žádným košíkem ovoce nahradit nedají.
