Článek
Všechno bylo připravené — hotel u pláže, výhled na moře, přislíbený klid. Dva týdny u moře, bez starostí, bez budíku, jen my dva a naše dovolená…Cítila jsem, jak si moje tělo už v letadle užívá ten naordinovaný klid, jak se mi do žil vrací život. Netušila jsem, že o pár hodin později budu stát na chodbě s plastovým náramkem na ruce a dívat se do oken nemocnice místo na moře.
Přiletěli jsme do Hurghady odpoledne. Hotel voněl novotou, hned první dojem byl přesně takový, jaký jsme si vysnili. Měli jsme to kousek na pláž, u hotelu byla příjemná zahrada s lehátky pod palmami. Slunce zapadalo do moře jako rozteklé zlato, u bazénu zněla arabská hudba a ve vzduchu se mísila vůně grilovaných ryb s kokosovým olejem, a já se těšila, až se ráno probudím do slunce. Všechno vypadalo tak, jak to člověk vidí v katalozích – bazén, palmy, úsměvy personálu, dokonce i ten sladký vzduch, který připomínal prázdniny.
Druhý den ráno, mi partner řekl, že se necítí dobře. Myslela jsem, že je to únava z letu, možná žaludek z letadlového jídla. Jenže jeho kůže byla studená, oční víčka oteklá, špatně dýchal a neudržel se na nohou a měl silné bolesti celého těla. Volala jsme lékaře z hotelu. Přišel muž v bílém plášti, který se tvářil klidně, až podezřele klidně. Zkontroloval tlak, teplotu a po chvíli řekl, že je potřeba převoz do nemocnice. Všechno se seběhlo dřív, než jsem stihla zabalit věci. Siréna, sanitka, písek za oknem a v hlavě jediná otázka – co když jsme udělali chybu, že jsme sem vůbec jeli? Všechno, co mělo být únikem, se proměnilo v chaos.
V nemocnici bylo horko a pach dezinfekce se mísil s vůní levného mýdla. Ležel na lůžku, napojený na kapačku, oči zavřené. Mluvila jsem s doktorem, ale rozuměla sotva polovině slov. Kývala jsem, i když jsem nechápala. Čas se zpomalil. Mobil jsem držela v ruce, jako by byl záchranné lano. Volala jsem domů, ale signál mizel. Volala jsem pojišťovně, ale přepojovali mě z oddělení na oddělení. A pak nastalo ticho. To zvláštní, těžké ticho, kdy vám nikdo nezvedne telefon, a vy začnete pochybovat, jestli na světě vůbec ještě někdo je.
Seděla jsem v nemocničním pokoji, kde vrčel větrák a stíny palem se houpaly po zdech. Venku se stmívalo, lidé šli na večeři, někde voněl gril, smích z terasy vedlejšího domu doléhal až k nám. A já si uvědomila, že klid, který jsem chtěla najít, se dostavil – ale úplně jinak, než jsem si představovala. Nebyl to klid moře ani lehátka. Byl to klid, který přichází, když nemáte sílu mluvit, jen sedíte a držíte ruku člověku, kterého nechcete ztratit. Teprve po dvou dnech, které se mi slévaly do jedné nekonečné noci, se situace začala obracet. Zjistilo se, že šlo o prudkou alergickou reakci, která mu způsobila kolaps. Lékaři dělali, co mohli, a já tam seděla u postele, pozorovala ho a přemýšlela, jak křehké jsou chvíle, kdy jsme si mysleli, že všechno máme pod kontrolou.
Když ho po čtyřech dnech propustili, slunce už dávno ztratilo ten kouzelný lesk z prvních dní. Místo výletů jsme zůstávali v hotelu, tiše a beze slov.
Až pár dní před odjezdem jsme se znovu ocitli na pláži. Slunce pálilo, moře bylo tiché. A přesto jsem se nemohla zbavit zvláštní vděčnosti. Za doktora, za ten hotelový personál, který se ptal, jestli něco nepotřebuji. Ale hlavně za to, že nám všichni rychle pomohli.
Když jsme se vraceli domů, nebyli jsme odpočatí. Ale byli jsme jiní. V letadle jsem si položila hlavu na jeho rameno a cítila, jak mu srdce bije klidně a silně. To byl ten skutečný klid, který jsem v Egyptě našla – ne v moři, ne v písku, ale v tichu, které člověk přežije jen tehdy, když ví, že na konci toho ticha zazní dech někoho, koho miluje.
