Článek
Dlouho jsem netušila, že to dělá. Myslela jsem, že dětské věty jen mizí ve vzduchu, rozplynou se s časem a zůstanou maximálně jako úsměvná vzpomínka.
Našla jsem ho úplně náhodou. Hledala jsem něco úplně jiného – staré fotky na výstavu, kterou jsme chystali v rámci rodinného výročí. Byla jsem u mámy v bytě, seděla u stolu, třídila šuplíky plné zapomenutých papírů, účtenek a drobných pokladů, které si člověk neumí vysvětlit, ale stejně je nevyhodí. A pak jsem vytáhla starý sešit. Nenápadný, linkovaný, obal zčernalý časem. Myslela jsem, že jsou to její recepty. Možná nákupní seznamy. Ale nebyly.
Byla to moje slova
Věty, které jsem říkala jako dítě. Malé poznámky, hlášky, postřehy. Všechno pečlivě datované, někdy s dodatkem, co jsem u toho měla na sobě, nebo jak se tvářila babička. Jako by mě máma celá ta léta tajně mapovala. Ale ne s odstupem. Se srdcem. Každá věta byla zapsaná s něhou, s humorem, někdy s údivem. A mně se při čtení stáhla hruď.
Byly tam moje první pokusy o logiku. Věty jako „Proč se tma neodpojuje, když už se jde spát?“ nebo „Já si myslím, že když je někdo zlý, tak mu jen někdo vzal koláč, co měl rád.“ Byly tam věty o přátelství, o školce, o bolesti břicha, o lásce. A hlavně věty, které jsem dávno zapomněla. Které by beze stopy zmizely, kdyby je ona nezachytila.
A v tu chvíli mi došlo, že jsem celý život netušila, jak moc mě máma poslouchala. Ne že by nebyla přítomná. Ale člověk to nevidí, neuvědomí si to, dokud nemá důkaz. A ten důkaz teď ležel přede mnou. Ručně psané řádky. Slova dítěte a tiché svědectví mámy, která se rozhodla si to uchovat. Ne kvůli památníku. Ale kvůli sobě. A možná jednou i kvůli mně.
Přemýšlela jsem, proč mi o tom nikdy neřekla
Možná proto, že to nebylo něco, čím by se chtěla chlubit. Nebo to byla její soukromá forma lásky. Ne okázalá, ne nahlas. Ale pečlivá, pravidelná, oddaná. Jako když si někdo schovává fotky krajiny, do které se pořád vrací, ale nikdy o ní nemluví. Protože je jeho.
Seděla jsem tam dlouho. A s každou další stránkou jsem cítila, jak se do mě vrací ta malá holka, kterou jsem kdysi byla. Ne taková, jakou si ji dnes představuju, ale opravdová. Všechno to, co jsem zapomněla, ale co mě utvářelo. Jak jsem přemýšlela. Jak jsem cítila. Jak jsem viděla svět dřív, než mi někdo řekl, jak by se na něj koukat mělo.
Na konci byl malý vzkaz. Bez data. Bez podpisu. Jen poznámka: „Možná jí to jednou dám. A jestli ne, tak snad si to přečte, až tu nebudu.“ A já v tu chvíli věděla, že tohle byl dar. Ne náhodný nález. Ne starý papír. Ale dopis v čase. Most mezi ní a mnou. A taky důkaz, že mě vnímala daleko víc, než jsem kdy tušila.
Od té chvíle se na ni dívám jinak. Vím, že tehdy, když mlčela a krájela zeleninu, zatímco jsem jí vyprávěla o školce, si možná v hlavě zapisovala každé slovo. A večer si to šla zapsat. Ne proto, že to musela. Ale protože jí to přišlo důležité. Protože jsem jí přišla důležitá já.
Ten sešit mám teď doma
A nečtu ho pořád. Nechci, aby zevšedněl. Ale občas si ho otevřu. Jen pár stránek. A pokaždé se usměju. Někdy i se slzami. Protože vím, že to nebyly jen moje slova. Byla to i její láska, která je držela na papíře.
A někdy si říkám, že bych jednou chtěla udělat to samé. Ne kvůli sentimentu. Ale kvůli tomu, že zachytit život tak, jak ho dítě prožívá, je možná ta nejčistší forma pravdy. A že když někoho opravdu milujete, chcete si uchovat i jeho smích. I jeho věty. I to, co sám časem zapomene.
A máma to věděla dávno. Možná právě proto mlčela. Protože psala. A já jí za to dnes děkuju. Celým srdcem.
