Článek
Když řekne, že ji bolí hlava, ostatní nad tím mávnou rukou
Alenina dcera Klára trpí migrénami několik let. Je jí třicet dva, chodí do práce, má malé dítě a na první pohled na ní nikdo nic zvláštního nepozná. Právě to je podle Aleny možná část problému. Když Klára někde řekne, že má migrénu, často se dozví, že hlava přece občas bolí každého, že by měla víc pít nebo se pořádně vyspat. Někteří příbuzní dokonce několikrát poznamenali, že je na své zdraví až příliš citlivá. „Vadilo mi hlavně to, jak snadno ji lidé označili za někoho, kdo přehání. Přitom vůbec nevěděli, jak její horší dny vypadají,“ říká Alena.
Jednu sobotu zůstala ležet za zataženými závěsy
Alena měla jednoho sobotního rána přijet za dcerou na kávu. Když dorazila, v bytě bylo ticho a v obývacím pokoji zatažené závěsy. Klára ležela v ložnici, vadilo jí světlo, hluk i obyčejný pohyb. Nebyla schopná připravit synovi snídani ani dojít do sprchy. Alena proto zůstala, postarala se o vnuka a domácnost a několikrát během dne se šla na dceru podívat. „Tehdy jsem poprvé viděla celý ten den od začátku do konce. Nebylo to, že si vezme prášek a za hodinu funguje. Ležela skoro bez hnutí a bylo vidět, že ji vyčerpává i obyčejné mluvení,“ vzpomíná.
Nejhorší nejsou jen bolesti, ale věčné vysvětlování
Klára se podle matky postupně naučila některé pozvánky odmítat a raději dopředu nic neslibovat. Nikdy totiž přesně neví, kdy se její stav zhorší. Jenže právě kvůli tomu občas působí nespolehlivě. Už několikrát na poslední chvíli zrušila rodinnou oslavu nebo společný výlet a potom poslouchala poznámky, že kdyby opravdu chtěla, nějak by to zvládla. „Nejvíc mě mrzí, když slyším, že se jí jen nechce. Já už dnes vím, že ona by naopak strašně chtěla normálně vstát, obléknout se a jít. Jenže někdy to prostě nejde,“ říká Alena.
Od té doby už Alena jednu větu nepoužívá
Sama přiznává, že ani ona dříve úplně nechápala, jak moc může migréna člověka vyřadit z běžného života. Občas dceři poradila, aby se prošla na vzduchu nebo se něčím zaměstnala, protože si myslela, že jí to pomůže. Po oné sobotě už podobné rady nedává. Když Klára napíše, že dnes nepřijde, Alena se neptá, zda by to přece jen nezvládla. „Dřív jsem měla potřebu hledat řešení. Dnes jí raději napíšu, ať odpočívá a ozve se, až jí bude lépe. Někdy totiž člověk nepotřebuje další radu. Potřebuje hlavně, aby mu někdo věřil.“
