Článek
Nevím, jestli to znáte. Ten zvláštní pocit, kdy vám do očí bije něco, co si možná ostatní ani neuvědomují, ale vás to bodá jako trn pokaždé, když se na to podíváte. Je to drobnost, která by neměla určovat vztahy v rodině, ale přesto dokáže člověka vytočit. Občas si říkám, jestli nejsem přecitlivělá. Jenže když je to před lidmi, zrudnu studem a nedokážu to přejít.
Pamatuji si přesně, kdy to začalo. První třída, první školní den, tolik nervozity. Byla jsem pyšná, jak se drží, i když uvnitř byl nejspíš vyděšený. Ten večer jsem poprvé zahlédla, jak si v koutě u stolu okusuje nehet. Myslela jsem, že je to nervozita, která brzy pomine. Jenže nepominula. A já jsem s ním začala bojovat. Nejprve jemně, připomínkami, pak přísněji, dokonce i tresty. Koupila jsem speciální laky, dávala mu žvýkačky, snažila se odvést pozornost. Vždycky to chvíli zabralo, ale pak jsem ho přistihla znovu.
Roky ubíhaly a místo zlepšení se přidala nová úroveň. Už to nebylo roztomilé dítě, které si ve škole v lavici okusuje nehty, ale dospívající kluk, kterému se dlaně schovávají do kapes, aby nebylo vidět, že mu z prstů trčí jen okousané pahýly. A mně se v hlavě spouštěl alarm: co si o něm pomyslí učitelé, spolužáci, později kolegové v práci nebo dokonce jeho budoucí partnerka? Jenže on má na všechno jednoduchou odpověď. „Mami, jsi staromódní.“
Tady je ten kámen úrazu. On nevidí problém. A já se cítím, jako bych byla jediná, kdo ten problém nafukuje. Možná proto, že jsem vyrůstala v rodině, kde se dbalo na detaily. Upravené nehty, čisté oblečení, jistý řád. Pro mě je to symbol toho, jak člověk působí na okolí. Ale pro něj je to jen maličkost, drobnost, kterou řeší jen matka. A tak narážím na zeď. Na jeho vzdor, na jeho smích, na jeho „nech to být“.
Často přemýšlím, jestli vlastně bojuji s jeho zlozvykem, nebo se svou představou o dokonalosti. Možná mě trápí představa, že ho někdo odsoudí podle něčeho tak malého, a já mám pocit, že jsem selhala jako rodič. Že jsem mu měla dát víc sebevědomí, víc klidu, aby tenhle zvyk nemusel vzniknout. A možná ho právě tím svým neustálým napomínáním jen posiluju. Je to začarovaný kruh, ze kterého neumím vystoupit.
Dnes je mu patnáct a já si uvědomuji, že už není malý kluk, kterému mohu vnutit svou představu. Je to mladý muž, který si buduje vlastní pohled na svět. Možná se mu zlozvyk odnaučí až tehdy, když mu začne vadit sám. A možná nikdy. Zní to bezmocně, ale je to realita. Vlastně se učím přijímat fakt, že některé bitvy nejsou moje. Možná bych měla víc důvěřovat tomu, že život sám ukáže, co má a co nemá smysl měnit.
A tak se ptám sama sebe: je to opravdu ostuda? Nebo jen maličkost, kterou já vnímám jako obrovskou věc, protože je spojená s mou vlastní potřebou mít všechno pod kontrolou? Možná pointa není v jeho nehtech, ale v tom, že musím pustit otěže. On si už vybere, co mu zůstane, a co odloží. A já se musím smířit s tím, že ne všechny zlozvyky jsou moje prohra. Někdy je to jen cesta k tomu, aby si člověk uvědomil, co je v životě opravdu důležité.
