Článek
A pak stačí otevřít internet a zjistíte, že se ten samý člověk mění v někoho úplně jiného. Někoho, koho byste možná ani nechtěli potkat.
Dlouho jsem si toho nevšímala. Byl to jen takový zvuk v pozadí – cvakání klávesnice, když se táta večer usadil ke stolu. Říkali jsme si, že si čte zprávy, že si krátí čas, že ho to drží trochu při životě v době, kdy už toho kolem sebe nemá tolik, co by ho zaměstnalo. Jenže pak se začaly objevovat zvláštní věty. Přátelé mi psali, jestli jsem četla, co napsal. Někdo si dělal legraci, jiný byl upřímně zaskočený.
Táta začal být na internetu někdo úplně jiný. Tvrdý, ostrý, bez zábran. Do komentářů pod články různých témat nasází slova, která bych od něj doma nikdy neslyšela. Vždycky to byl ten, kdo mě učil mluvit slušně, kdo mi zakazoval říkat sprostá slova. A teď? Najednou se nebojí napsat cokoliv. O komkoliv. Bez ohledu na to, kdo to čte.
Doma to narušuje atmosféru. Máma se s ním kvůli tomu hádá, bratr se mu vyhýbá a já se stydím. Nejhorší je, že se to dostává i k lidem, se kterými se potkávám pracovně. Nedávno se mě na schůzce kolega v žertu zeptal, jestli můj táta pořád „vede revoluci na Facebooku“. Smáli se, ale mně se chtělo brečet. On nevidí, že svými ostrými výroky ničí nejen svoji pověst, ale i naši.
Někdy s ním o tom zkouším mluvit. Vysvětlit mu, že internet není hospoda na rohu, kde se slova rozplynou v cigaretovém dýmu. Že to, co tam zůstane napsané, už nejde vzít zpátky. Jenže on má pocit, že bojuje za pravdu. Že mlčet by bylo horší. A já přitom vím, že se s ním nehádá jen pár anonymních lidí, ale i sousedi, dávní známí, dokonce moje kamarádky ze školy.
Čím víc se snažím ho zastavit, tím víc mám pocit, že mu to dodává sílu. Jako by ty hádky byly novým zdrojem energie. Dřív chodil rád na zahradu, staral se o rajčata a trávil čas se psem. Teď sedí u monitoru a čeká na odpověď, aby mohl znovu udeřit.
A tak jsme jako rodina v pasti. Buď budeme dělat, že to nevidíme, nebo se s ním budeme hádat a rozdělovat se ještě víc. V obou případech to bolí. Někdy si říkám, že kdyby se internet vypnul, vrátil by se nám zpátky ten klidný muž, který nás učil jezdit na kole a vyprávěl večer pohádky. Ale tenhle svět se vypnout nedá.
Pointa? Možná jen ta, že technologie dokáže změnit lidi víc, než si připouštíme. Někdy odhalí jejich nejlepší stránky, jindy ty nejhorší. A když se to stane někomu, koho máte rádi, nezbývá než doufat, že se jednou vrátí k tomu, kým opravdu byl.
