Článek
My jsme ale jedno dopoledne proseděli na plastových židlích v dusné čekárně ambasády a místo slunce a moře sledovali, jak se z tchána stává nervózní školák, který právě dostal poznámku do žákovské. Nikdo z nás to nečekal, a přitom stačila drobnost – ztracená peněženka s doklady. Najednou byl náš dlouho plánovaný pobyt v cizině úplně jiný, než jsme si malovali.
Bylo to třetí ráno dovolené, když se tchán začal přehrabovat v tašce a tvářil se čím dál zmateněji. Nejprve si myslel, že je nechal na pokoji, pak že je určitě strčil do jiné kapsy, nakonec začal překlápět batoh vzhůru nohama. Marně. Všechno měl, jen ne občanku a pas. V tu chvíli se z pohodové rodinné dovolené stala detektivka s příchutí trapasu, protože bez dokladů se člověk stává někým, kdo oficiálně neexistuje.
Atmosféra v rodině se změnila. Děti se na nás dívaly s otázkou, co se bude dít, tchyně si nervózně utírala ruce do kapesníku a já s manželem jsme hledali číslo na ambasádu. Tchán, jindy sebejistý muž, který všem radí, kam se jet podívat a jak správně nakoupit ryby na trhu, najednou působil maličký. Seděl v koutě pokoje a opakoval, že nechápe, kde k tomu přišlo. Nikdo mu to nevyčítal, a přesto jsme cítili napětí – protože jeho chyba se stala problémem nás všech.
Na ambasádě nás čekala nekonečná procedura. Plastové židle, nepříjemné světlo zářivek, neosobní hlasy úředníků. Děti se nudily, tchyně se snažila působit klidně, i když jí na tváři naskakovaly drobné červené skvrny, které měla vždy, když byla ve stresu. A tchán? Mlčel. Bylo zvláštní vidět ho bez jeho obvyklých poznámek a vyprávění. Jen tam seděl, ruce sevřené, pohled sklopený, a působil zranitelněji než kdykoli předtím.
Nakonec to dopadlo dobře – vystavili mu náhradní doklady, mohli jsme pokračovat v dovolené, i když o den později a s nepříjemnou zkušeností v zádech. Zajímavé ale je, že právě tato chvíle, kdy jsme všichni trpělivě čekali v dusné kanceláři a snažili se podpořit jednoho člověka, se nakonec stala tím, na co si pamatuji nejvíc. Bylo to víc než výlet k moři nebo drahá večeře. Najednou jsme si uvědomili, že rodina není jen o společných fotkách na pláži, ale i o chvílích, kdy musíme držet při sobě, i když bychom nejraději seděli někde jinde.
Dnes, když si na tu dovolenou vzpomenu, nevybaví se mi hned azurová voda ani palmy. Vybaví se mi obraz tchána, jak sedí v té čekárně, překvapivě křehký, a nás ostatních, kteří jsme mu najednou připadali silnější než on. A možná právě to je dovolená v pravém smyslu slova – chvíle, kdy se setkáme sami se sebou a poznáme v rodině něco, co by nám jindy uniklo.
