Článek
Člověk se pak ptá, jestli to, čemu věřil, vůbec někdy existovalo, nebo jestli to byla jen iluze, kterou si vysnil, protože chtěl věřit v dobro.
Byly jsme spolu každý den. Sdílely jsme drobnosti, smály se hloupostem, plánovaly budoucnost. Byla u mě doma častěji než někteří členové rodiny, znala mé zvyky i slabiny. Věděla o všem, vyprávěly jsme si i to, co by člověk normálně neřekl ani vlastnímu deníku.
Jenže pak se objevily drobné stíny. Nejprve to byly zvláštní poznámky, které působily jako vtípky, ale zanechávaly ve mně divný pocit. Jindy jsem cítila, že se mě snaží zastínit, ať už mezi lidmi nebo v práci. Odmítala jsem tomu věřit. Říkala jsem si, že to přece přeháním, že nejsem tak podezíravý typ. Držela jsem se představy, že když jsem jí dala celé své srdce, nikdy by mi úmyslně neublížila.
A pak přišla chvíle, kdy už nebylo možné zavírat oči. Dozvěděla jsem se, že za mými zády vypráví lidem věci, které jsem jí svěřila jen v soukromí. Věci, které jsem nikdy nechtěla, aby opustily naše čtyři zdi. Slyšela jsem své vlastní příběhy, překroucené a vyprávěné s pobaveným tónem, mezi lidmi, kteří mě sotva znali. Bylo to jako pád na zem z obrovské výšky – náhlý, tvrdý a bez dechu.
Najednou se mi vybavily všechny ty chvíle, kdy jsem cítila divnou nejistotu, a došlo mi, že jsem ji přehlušovala, protože jsem tak zoufale chtěla věřit v opravdové přátelství. Není snad nic horšího než poznat, že člověk, kterého jsme měli nejblíž, si hrál vlastní hru. Bylo to víc než zrada – bylo to pošlapání důvěry, která se nedá vzít zpátky.
Několik dní jsem nebyla schopná ani vstát z postele. Hlavou se mi honilo tisíc otázek, ale žádná odpověď nedávala smysl. Byla jsem na ni naštvaná, ale zároveň i na sebe, že jsem to neviděla dřív. Když jsme se nakonec setkaly tváří v tvář, neměla jsem v sobě ani hněv, spíš jen prázdnotu. Její vysvětlení se mi zdálo jako chabá omluva. Věděla, že překročila hranici, za kterou už není návratu.
Dnes už s ní nemluvím. Často si ale vzpomenu na to, jak jsme spolu seděly a smály se, a je mi líto, že to všechno skončilo takhle. Naučilo mě to ale jednu věc – že přátelství není o tom, kolik času spolu trávíme nebo kolik tajemství si povíme. Je to o tichém vědomí, že ten druhý naše důvěry nezneužije, ani když zrovna nejsme přítomní. A tohle ona nedokázala.
Možná jsem přišla o kamarádku, ale získala jsem něco jiného. Schopnost poznat hranice, za které už nikoho nepustím, dokud si nebudu jistá, že tam opravdu patří.
