Článek
Ale na té naší se objevil muž, kterého nikdo z hostů neznal. Nevěděli jsme, odkud se vzal, ke komu patří, a přesto se tvářil, jako by tam měl být odjakživa. Seděl u stolu mezi bratranci, smál se jejich vtipům a vypadalo to, že se baví víc než kdokoli jiný. A čím víc jsem o tom přemýšlela, tím zvláštnější to celé působilo.
Když jsem za ním tehdy během večera šla, doufala jsem, že se mi záhada vyjasní. Měl klidný výraz a působil, že má všechno pod kontrolou, ačkoli nikdo netušil, kdo ho vlastně pozval. Na otázky odpovídal neurčitě, jen něco o tom, že zná “ ženicha“. Ženich ovšem po chvíli přiznal, že ho vidí poprvé. Tak jsme to nechali být. Vždyť co – jídlo zbylo, pít bylo co, a když se někdo tak dokonale vetře mezi svatebčany, možná si to zaslouží. Bylo v tom cosi absurdně komického, zvlášť když se ke konci večera pustil do tance s mou babičkou a oba se smáli, jako by spolu prožili kus života.
Uplynuly dva roky a my jeli na svatbu přátel. Atmosféra jiná, jiní hosté, jiné město. A přesto – u stolu uprostřed sálu seděl znovu. Stejný muž. Stejný klid v očích, stejná jistota, že tam má být. Tentokrát se tvářil, že je dávný známý nevěsty. Jenže nevěsta na něj hleděla stejně zmateně, jako kdysi my. A tehdy se v nás něco zlomilo. Ta směs údivu, pobavení a mírného podezření se proměnila v jakousi fascinaci. Bylo to, jako by existoval speciální druh lidí, kteří se živí cizími svatbami.
Pozorovala jsem ho celý večer. Nikdy nepůsobil jako někdo, kdo by chtěl vyvolat skandál. Spíš naopak – byl nenápadný, ale přitom dokonale zapadl. Tancoval, povídal si s lidmi, a když se někdo zeptal, kdo to je, usmál se a odpověď nechal ve vzduchu. Ten pocit, že jsme svědky něčeho mezi podvodem a performance, byl zvláštně osvobozující. Přestala jsem mít chuť ho odhalit. Bylo příjemnější připustit, že některé záhady není nutné řešit.
Domů jsme tehdy odcházeli pozdě v noci. Můj muž se smál, že jestli někdy uspořádáme další oslavu, měli bychom poslat pozvánku rovnou na jeho jméno – i když vlastně žádné neznáme. Bylo v tom trochu ironie, trochu nadsázky, ale i tichý obdiv k někomu, kdo dokáže s takovou lehkostí vstoupit do cizího světa a nechat po sobě jen vzpomínku, která je silnější než mnohá jména z oficiálního seznamu hostů.
Od té doby přemýšlím, že ten neznámý muž je možná jen zosobněním něčeho, co k životu patří. Nepředvídatelnosti, kterou si neobjednáme a kterou nejde naplánovat. V čase, kdy máme všechno pečlivě v kalendáři a hosty seřazené v tabulkách, je to vlastně dar – nečekaná postava, která nám připomene, že život se nedá mít úplně pod kontrolou. A že někdy právě ti, kteří nepatří nikam, dokážou rozhýbat naše příběhy víc než ti, které máme roky po boku.
