Článek
Držel mě pevně, ale něžně, a já se nechala vést, i když jsem nikdy nepatřila k nejlepším tanečnicím. Nebylo to o krocích ani o dokonalosti, bylo to o pocitu. O zvláštním napětí, které mezi námi viselo. A přitom jsem ho vůbec neznala. Aspoň jsem si to myslela.
Celý večer byl tak trochu jako z jiného světa. Ples v kulturním domě, na který mě přemluvila kamarádka, protože se jí nechtělo jít samotné. Já sama bych se tam nikdy nevydala, nemám ráda společenské akce, kde se musím tvářit, že všechno zvládám s lehkostí. Ale tehdy jsem kývla, možná proto, že jsem potřebovala na chvíli zapomenout na své starosti. A pak přišel on. Nenápadný, ale s úsměvem, který ve mně vyvolal něco, co jsem dlouho necítila. Když mě požádal o tanec, připadala jsem si najednou mladší, svobodnější, odlehčená.
Je zvláštní, že během toho tance jsme nepromluvili skoro ani slovo. Jen pár útržků vět, úsměvy a pohledy. Jako by to nebylo potřeba. Když hudba dohrála, mírně se uklonil, pustil mě a zmizel v davu. A já měla pocit, že jsem se setkala s někým, koho znám, i když jsem nevěděla odkud. Celý večer jsem ho už nespatřila, a tak jsem šla domů s hlavou plnou otázek.
Ráno mi to nedalo a znovu jsem si v duchu vybavovala jeho obličej. A tehdy to přišlo – ten náhlý, trochu šokující moment, kdy se jednotlivé kousky poskládají dohromady. Věděla jsem přesně, kdo to je. Vlastně ho znám roky. Není to cizinec, ale muž, který chodí denně kolem mé kanceláře. Pracuje ve stejné budově, často ho vídám ve výtahu, vždycky zamyšlený, s papíry v ruce. Nikdy jsme spolu neprohodili víc než zdvořilostní pozdrav. A přece, na parketu, ve světle reflektorů, to byl úplně jiný člověk.
Ta představa mě zaskočila. Najednou jsem se styděla za to, jak moc jsem si dovolila cítit během tance. Ale zároveň mě to těšilo. Nikdy by mě nenapadlo, že ten trochu odtažitý kolega z vedlejší firmy může mít v sobě takovou lehkost a šarm. V hlavě se mi honilo, jestli i on poznal mě, nebo jestli pro něj ten večer znamenal jen pár minut příjemného tance s neznámou ženou.
Když jsme se potkali poprvé po plese ve výtahu, nervózně jsem se pousmála. Naše pohledy se na okamžik střetly a já měla pocit, že to ví. Nepadlo jediné slovo, a přece v tom bylo něco, co se nedá popsat. Možná se k tomu nikdy nevrátíme, možná to zůstane jen malým tajemstvím mezi dvěma lidmi. Ale já od té doby vím, že i tam, kde se zdá být všechno šedé a obyčejné, může čekat překvapení. A že lidé, které denně míjíme bez povšimnutí, v sobě ukrývají mnohem víc, než si myslíme.
