Článek
Bílé krajkové šaty, tichý kostel, hudba, která zněla, jako by ji hrál celý vesmír jen pro nás. Ale pak se stalo něco, co jsem si do žádného scénáře nenapsala. A přišlo to od člověka, kterého jsem se ten den snažila vnímat jen s úctou a láskou – od vlastní tchyně.
Všechno běželo podle plánu. Fotky na schodech, polibky, objímání, tolik radosti, že by se dala krájet. Hostina se rozjela, víno teklo proudem a já se konečně začala uvolňovat. V tu chvíli jsem ji koutkem oka zahlédla u stolu. Seděla mezi příbuznými z manželovy strany, zády ke mně, ale gestikulovala tak živě, že poutala pozornost všech přítomných. Můj pocit, že to nebude jen běžná konverzace, se potvrdil ve chvíli, kdy jsem si všimla pohledů ostatních – někteří se smáli do dlaně, jiní stáčeli oči stranou.
Nevěděla jsem, co přesně říká, ale slova, která zachytil můj bratr, se ke mně dostala rychleji než dort na stůl. Prý začala vyprávět historku o tom, jak jsem poprvé přišla k nim domů na večeři, a že jsem si pokapala blůzku polévkou a že jsem si spletla příbory a jedla salát vidličkou na rybu. Zakončila to tím, že jsem vypadala tak nervózně, že mi „málem vyskočilo maso z talíře“. Přidala k tomu teatrální ukázku mého tehdejšího výrazu, a v tu ránu se stůl kolem ní otřásal smíchem.
Zamrazilo mě. Ne proto, že by to byla nějaká katastrofa – vždyť trapasy se stávají – ale proto, že jsem cítila, jak mě v té chvíli stáhla z mého svatebního piedestalu na holou zem. Lidé, kteří mě sotva znali, si mě najednou spojili s tou nešikovnou dívkou z její historky. V očích mi pálilo a chvíli jsem přemýšlela, jestli to mám přejít, nebo se sebrat a odejít na chvíli ven.
Nakonec jsem k nim přišla, pousmála se a dodala, že jsem alespoň dokázala, že umím udělat dojem hned při první návštěvě – ať už jakýkoli. Smích se změnil v lehké šumění a v očích několika lidí se objevilo něco jako uznání. Možná za to, že jsem neztratila tvář. Možná za to, že jsem jí dala najevo, že i já umím hrát tuhle hru.
Dnes, když si na to vzpomenu, už necítím stud, ale zvláštní vděk. Ten trapas mi připomněl, že žádný dokonalý den neexistuje. A že vztahy v rodině nejsou o tom, kdo má navrch, ale o tom, kdo umí ustát drobné šrámy s grácií. Koneckonců – jestli si o mé svatbě rodina dodnes šeptá, aspoň mají důvod se potkávat a smát. A já mám jistotu, že když přežiju svatební trapas od tchyně, přežiju v manželství úplně všechno.
