Článek
Po letech, kdy tam bydlela paní, která se neustále rozčilovala nad vším možným – od hluku po to, jak špatně věšíme prádlo – jsem se těšila na změnu. A tenhle chlapík vypadal fajn. Přátelský, milý, slušně pozdravil, když jsme se potkali na chodbě. Jeden z těch lidí, se kterými se chcete normálně bavit.
Jenže pak se to začalo měnit. A já si uvědomila, že to možná nebude tak růžové, jak se zdálo.
Nejdřív to byly drobnosti. Vždycky „náhodou“ vycházel z bytu ve chvíli, kdy jsem šla ven já. Nebo se vracel přesně ve chvíli, kdy jsem přicházela domů. Nevěnovala jsem tomu pozornost – bydlení v bytovce znamená, že se prostě občas potkáte se sousedy. Ale pak jsem si všimla, že mě začal sledovat pohledem až moc dlouho. Že mě zdraví jinak. Takovým tím zvláštním tónem, který ve vás vyvolá spíš nepříjemný pocit, než že by vám to lichotilo.
A pak přišly ty poznámky.
„Sluší ti to dneska, kam jdeš?“
„Ty často chodíš běhat? To bych mohl někdy vyrazit s tebou.“
„Nechtěla bys někdy zajít na kávu? Jen tak, sousedsky?“
Snažila jsem se být slušná. Odpovědět normálně, neprovokovat. Řekla jsem, že mám hodně práce. Že mám přítele. Že nemám moc času na kafe. Jenže on to bral jako výzvu.
Začal mi nechávat vzkazy na dveřích. „Kdybys změnila názor, jsem tady.“ Nebo: „Dneska večer jsem doma, můžeš se stavit.“
A pak už mi došlo, že je to špatně.
Nešlo o normální sousedské vztahy. Každý můj pohyb venku ho zajímal. Každé otevření dveří na chodbu znamenalo, že byl hned ve střehu. Kdykoliv jsem se vrátila domů, měl jsem pocit, že se dívá kukátkem. A jednou jsem ho opravdu přistihla – dveře pootevřené, oči na mě.
Byl to ten moment, kdy jsem si uvědomila, že tady už nejde o milého souseda, ale o někoho, kdo si v hlavě vymyslel něco, co neexistuje.
Začala jsem se mu vyhýbat. Ale i tak jsem měla pocit, že mě pořád sleduje. Přestala jsem se cítit bezpečně ve vlastním domě.
Nakonec jsem si řekla dost. Když mi jednoho večera napsal zprávu – ano, někde si našel moje číslo – že by mě rád pozval na večeři, odpověděla jsem stručně:
„Nechci. Prosím, už mě nekontaktuj.“
Odpověď nepřišla. Ale druhý den jsem slyšela, jak někomu říká na chodbě, že „někteří lidi jsou fakt namyšlení“. Od té doby se mnou nepromluvil.
A víte co? Je mi to úplně jedno.
