Článek
Přesně tak jsem se cítil i já před třemi měsíci, když jsem si konečně dodal odvahu a rozhodl se dát výpověď v práci, kde jsem strávil posledních pět let svého života.
Pracoval jsem v logistické firmě jako vedoucí skladu. Práce to byla náročná, plná stresu, nepravidelné pracovní doby a nekonečného řešení problémů. S manželkou jsme právě čekali druhé dítě a já toužil po změně. Chtěl jsem mít více času na rodinu, méně starostí a ideálně i lepší platové podmínky. Po několika probdělých nocích jsem si připravil výpověď, kterou jsem nosil v tašce jako tikající bombu.
Ten osudný pátek jsem konečně sebral všechnu odvahu a zaklepal na dveře ředitelovy kanceláře. Pan Novotný byl známý svou přísností a výbušnou povahou, takže jsem si připadal jako odsouzenec kráčející na popravu. „Pojďte dál, Tomáši,“zavolal, když jsem nesměle nakoukl do dveří. Seděl za svým masivním dubovým stolem a pročítal nějaké dokumenty. „Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se, aniž by zvedl oči od papírů.
„Pane řediteli, já… přišel jsem vám oznámit, že bych rád ukončil pracovní poměr,“ vysoukal jsem ze sebe a položil před něj složenou výpověď. To ho konečně přimělo zvednout hlavu. Dlouho se na mě díval, jako by se snažil přečíst moje myšlenky. Pak se zhluboka nadechl a já se připravil na výbuch.
„Sedněte si, Tomáši,“ řekl překvapivě klidným hlasem. „Víte, zrovna včera jsme s vedením probírali váš poslední projekt. Ta reorganizace skladu ušetřila firmě spoustu peněz. Chystal jsem se s vámi dnes odpoledne mluvit.“Nechápavě jsem na něj zíral. Tohle nebyla reakce, kterou jsem očekával.
„Abych byl upřímný, nemůžeme si dovolit vás ztratit,“ pokračoval a otevřel zásuvku svého stolu. „Mělo to být překvapení příští týden, ale vzhledem k okolnostem…“ Vytáhl malou černou krabičku a položil ji přede mě. „Otevřete to.“
S roztřesenýma rukama jsem krabičku otevřel. „To je… to jsou klíče od služebního auta?“ zeptal jsem se nevěřícně.
Pan Novotný se pousmál. „Ano, od teď máte k dispozici firemní vůz. A ještě něco,“ dodal a předložil list papíru. „Tady je návrh nové pracovní smlouvy. Povýšení na vedoucího logistiky pro celý region, flexibilní pracovní doba a třicetiprocentní navýšení platu.“
Seděl jsem tam jako opařený. Všechno, co jsem chtěl – lepší podmínky, více flexibility pro rodinu – mi teď leželo na stole. A k tomu auto, o kterém jsem tajně snil. „Já… já nevím, co říct,“ zakoktal jsem.
„Neříkejte nic. Vezměte si víkend na rozmyšlenou. Auto už na vás čeká na parkovišti, klíčky jsou vaše. V pondělí mi dáte vědět.“ S těmito slovy mi podal klíče a pokynul mi, abych šel.
Domů jsem jel v novém autě, hlavou mi vířily myšlenky a v kapse jsem měl svou nevyužitou výpověď. Manželka byla nadšená, když viděla nové auto a slyšela o nabídce povýšení. „To je přece skvělé! Přesně to, co jsi chtěl!“ radovala se a já jsem se nechal strhnout její radostí.
V pondělí jsem podepsal novou smlouvu. První týden v nové pozici byl opojný – nová kancelář, respekt kolegů, pocit důležitosti. Pak přišla realita jako ledová sprcha. Dostal jsem na starost pět skladů rozesetých po třech krajích, tým čtyřiceti zaměstnanců a zodpovědnost za logistiku zboží v hodnotě milionů korun denně. První měsíc jsem pravidelně vstával ve čtyři ráno, abych stihl videokonference s dodavateli z Asie, pak jsem celý den pendloval mezi sklady, řešil personální problémy, zaučoval nové vedoucí a po nocích vypracovával strategie pro optimalizaci procesů.
„To je jen začátek, časem se to usadí,“ utěšoval jsem manželku, která mi vyčítala, že jsem poslední týden neviděl děti vzhůru. Měl jsem pravdu jen částečně – usadilo se to, ale v rytmu, který by zlomil i siláka. Můj telefon zvonil prakticky nepřetržitě. V pondělí havárie vysokozdvižného vozíku ve skladu v Plzni, v úterý kontrola z inspektorátu práce v Liberci, ve středu porucha chladicího systému a hrozící zkáza zboží za miliony, ve čtvrtek výpověď klíčového zaměstnance, v pátek reklamace od největšího odběratele.
„Tomáši, vypadáš hrozně,“ řekla mi jednoho dne kolegyně z personálního, když jsem si v kantýně ve spěchu cpal do úst studenou svačinu a zároveň telefonoval s dodavatelem. Měla pravdu – zhubl jsem osm kilo za dva měsíce, pod očima jsem měl tmavé kruhy a ruce se mi třásly z kombinace únavy a přemíry kofeinu.
Když se narodila naše dcera, byl jsem zrovna uprostřed krizového jednání s německými partnery. Do porodnice jsem dorazil, až když už byla manželka s dítětem na pokoji. Místo radosti jsem v jejích očích viděl zklamání a rezignaci. „Sliboval jsi, že tentokrát to bude jiné,“ řekla tiše, když jsem jí předával květiny, které jsem narychlo koupil v automatu před nemocnicí.
Další týden jsem spal v průměru tři hodiny denně. V noci jsem se budil zpocený, s hlavou plnou nevyřešených problémů a zapomenutých úkolů. Začaly mě bolet zuby od neustálého zatínání čelistí a objevily se první příznaky žaludečních vředů. Lékař, ke kterému jsem se konečně donutil zajít, mi bez obalu řekl, že pokud nezměním svůj životní styl, skončím do půl roku na kapačkách.
Konečnou ránou bylo, když mě pětiletý syn skoro nepoznal, když jsem se jednou výjimečně vrátil domů za světla. Hrál si na zahradě a když jsem přišel, váhavě se na mě zadíval a zeptal se: „Mami, to je táta?“ V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo. Sedl jsem si ten večer na terasu s pivem v ruce a dlouho jsem zíral do tmy. Nebrečel jsem – chlapi nebrečí – ale cítil jsem v sobě prázdnotu a vztek, který byl horší než jakýkoliv pláč.
Teď, tři měsíce po tom osudném rozhovoru, sedím opět v kanceláři pana Novotného. Jsem o deset kilo lehčí, v noci nespím a musím jednat dříve, než bude pozdě. Na stole přede mnou leží klíčky od firemního auta, které se stalo mým druhým domovem, a nová výpověď. Tentokrát vím, že žádný plat, žádné auto, žádná prestiž nestojí za to, abych obětoval své zdraví a rodinu. A tentokrát mě už nic nezastaví – ani kdybych měl odejít bez nového místa a finančních jistot. Některé věci jsou zkrátka cennější než peníze, a to jsem pochopil až teď, na pokraji fyzického i psychického zhroucení.
