Článek
Přece jen, prázdný dům se zarostlou zahradou nepůsobí v okolí upravených trávníků a okrasných keříků zrovna nejlépe. Věděli jsme jen, že dům koupil nějaký pan Bezděk, který odešel do předčasného důchodu poté, co prodal svou firmu. Představovali jsme si příjemného člověka, který se bude starat o dům, chodit s námi na sousedské grilovačky a možná se i zapojí do místního zahrádkářského spolku. Jenže realita byla úplně jiná.
Pan Bezděk se ukázal jako člověk, který si představuje, že se celá ulice podřídí jeho režimu. Prvním signálem, že něco nebude v pořádku, bylo jeho chování hned brzy po nastěhování. Bylo krásné květnové sobotní ráno, ptáci zpívali a sluníčko už od rána slibovalo teplý den. Já se po náročném pracovním týdnu těšila, že konečně upravím předzahrádku a vysadím nové letničky. Vytáhla jsem sekačku, nastartovala a začala sekat trávník. Netrvalo ani deset minut a už jsem ho měla před brankou.
„Paní, vy jste snad úplně bez ohledu na ostatní! Je sobota ráno, normální lidé odpočívají!“ křičel na mě přes plot, celý rudý v obličeji. Byla jsem tak překvapená, že jsem sekačku vypnula a jen na něj zírala. „Ale vždyť je už půl desáté,“ namítla jsem zmateně. „To je přece naprosto běžná doba, kdy už můžu sekat.“
Pan Bezděk se naježil ještě víc. „Já jsem celý život pracoval a teď si chci v důchodu užít klid! Vy si klidně můžete sekat přes týden, já musím mít o víkendu od rána do večera absolutní ticho!“ S těmi slovy se otočil na patě a odešel, ani mi nedal prostor vysvětlit, že jako účetní v mezinárodní firmě opravdu nemám možnost vzít si ve všední den volno jen proto, abych posekala trávník.
Od té doby uplynuly čtyři měsíce a situace se jen zhoršila. Nemám problém jen já, ale všichni v okolí. Rodina Černých od vedle nemůže v sobotu použít cirkulárku a rozřezat dřevo. Paní Svobodová naproti nesměla v neděli odpoledne vytáhnout zahradní drtič větví, když prořezávala starou jabloň. Dokonce i mladí Procházkovi, kteří se nedávno přistěhovali s tříměsíční Adélkou, zažili nepříjemnou konfrontaci. Pan Bezděk na ně křičel přes celou ulici, že jsou bezohlední, protože v sobotu odpoledne sekali trávník, zatímco on chtěl na zahradě v klidu číst noviny. Přitom oni právě využili vzácnou chvilku, kdy jejich dcerka konečně usnula, aby rychle zvládli alespoň základní údržbu zahrady. Kupodivu dítě se jim nevzbudilo, nikomu v okolí to nevadilo, vyrušen byl jen pan Bezděk.
A jako by nestačilo, že nám pan Bezděk diktuje, kdy můžeme pracovat na vlastních zahradách, začal válčit i proti našim domácím mazlíčkům. Minulý týden jsem ho přistihla, jak zuřivě mává koštětem na kočku paní Novákové, která přelezla na jeho zahradu. „Jestli tu ještě jednou uvidím to zvíře, zavolám odchytovou službu!“ vyhrožoval, když jsem se ho pokusila uklidnit. Přitom kočka jen procházela přes jeho pozemek jako všechna ostatní kočky v okolí. To, že se kočky pohybují volně po celé čtvrti, nikdy nikomu nevadilo – až do příchodu pana Bezděka.
Našemu sousedovi Jiřímu dokonce vyhrožoval, že podá stížnost na hygienu kvůli jeho labradorovi Maxovi. „Ten pes štěká celý den a já se z toho zblázním,“ stěžoval si, ačkoli Max je velmi klidný a štěká opravdu jen výjimečně, když jde někdo kolem plotu. Pan Bezděk je ale zřejmě alergický na jakýkoli zvuk, který nevydává on sám.
Jednou večer jsem si všimla, že se v ulici sešlo několik sousedů. Přidala jsem se k nim a zjistila, že všichni řeší stejný problém. „Včera na mě křičel přes celou ulici, že jsem nevychovaný buran, protože jsem v neděli pustil na hodinu sekačku,“ stěžoval si pan Malý, který je vrcholový manažer a vrací se domů často až v devět večer. „A přitom on sám ve čtvrtek od půl osmé ráno řezal dříví motorovou pilou a nikomu to nevadilo, protože všichni chápeme, že každý má své povinnosti,“ dodala paní Svobodová.
Problém je v tom, že pan Bezděk nechápe, že většina z nás má hypotéky, děti, náročná zaměstnání a jednoduše nemůžeme všechny hlučnější práce na zahradě dělat ve všední dny. Navíc podle vyhlášky naší obce je povoleno používat hlučné stroje i v neděli mezi 13 a 19 hodinou. V sobotu bez omezení, takže po právní stránce mu nikdo z nás neubližuje.
Minulý týden jsem se pokusila s panem Bezděkem promluvit v klidu. Donesla jsem mu jako pozornost domácí štrúdl a zkusila mu vysvětlit situaci. „Pane Bezděku, všichni respektujeme vaše právo na klid, ale musíte pochopit, že někteří z nás opravdu nemohou sekat trávu ve všední den. Co kdybychom se domluvili na kompromisu? “
Jeho odpověď mě šokovala. „To není můj problém. Měli jste si rozmyslet, jestli zvládnete udržovat zahradu, než jste si kupovali dům. Já jsem si svůj klid zasloužil a budu si stěžovat na úřadech, jestli to nepřestane. A mimochodem, řekněte té Novákové, ať si hlídá tu svoji kočku, nebo to dopadne špatně!“
Teď jsme všichni v patové situaci. Nikdo nechce žít v neustálém konfliktu, ale zároveň nemůžeme nechat zahrady zarůst jen proto, že náš nový soused má nerealistické představy o životě v sousedské komunitě. A určitě nebudeme zavírat naše domácí mazlíčky jen proto, že pan Bezděk nesnáší zvířata. Rozhodli jsme se, že požádáme o pomoc obecní úřad a svoláme schůzku se zástupcem obce, kde bychom celou situaci probrali. Snad se najde nějaké rozumné řešení, protože takhle to dál nejde. Někdy přemýšlím, jestli pan Bezděk vůbec chápe, že žije mezi lidmi, kteří mají také svá práva a povinnosti, a ne uprostřed lesní samoty, kde jediným zvukem je šumění větru ve větvích a žádné zvíře si nedovolí překročit hranice jeho pozemku.
