Článek
Nikdy bych nevěřila, že člověk může vlastníma očima sledovat, jak mu mizí hodnota toho, co budoval celý život. Dům, který měl být symbolem jistoty, se nám během pár týdnů změnil v kámen kolem krku. A to všechno kvůli jediné „mírné úpravě“, kterou nám makléř s úsměvem doporučil, aby se prý dům lépe prodával.
Když jsme se s manželem rozhodli, že rodinný dům prodáme, nebylo to snadné. Byl to domov, ve kterém jsme vychovali děti, slavili Vánoce i každé narozeniny. Přízemí i patro byly v perfektním stavu, před pár lety prošly rekonstrukcí a působily čistě a útulně. Jediným slabším místem bylo podkroví, kde jsme měli starý nábytek po rodičích, tapety z osmdesátých let a koberce, které už dávno pamatují lepší časy. Makléř nás uklidňoval, že právě drobná úprava podkroví dodá domu jednotný vzhled a kupující nebudou váhat. Věřili jsme mu.
Den, kdy jsme podkroví po zásahu „odborníků“ poprvé uviděli, se mi vryl do paměti. Myslela jsem, že jsem vstoupila do nějaké špatné kulisy. Tapety byly strhané do půlky zdi, omítka se místy drolila, koberce zmizely a místo nich leželo staré, zašlé lino, které kdysi možná sloužilo v nějaké školní šatně. Nejcennější kusy nábytku, které pro mě měly hlavně citovou hodnotu, někdo natřel šedou barvou, a to tak nedbale, že dřevo pod ní prosakovalo. Podkroví působilo neobyvatelně, jako skladiště, kam se bojíte vstoupit, protože vás napadne plíseň nebo padající strop.
První zájemci, kteří přišli, byli nadšení z domu i zahrady. V přízemí si představovali rodinné večeře, v patře dětské pokoje. Ale když stoupali po schodech nahoru, výraz v jejich tvářích se během pár vteřin změnil. Viděla jsem, jak z jejich očí mizí nadšení a v hlavě jim naskakují čísla, kolik by stálo dát podkroví dohromady. Každý z nich odcházel se stejnou větou, že se ještě ozvou. Nikdo už nepřišel.
Dlouho jsem tomu nerozuměla. Proč by někdo úmyslně zničil to, co měl vylepšit? Až později jsme zjistili, že firma, která rekonstrukci prováděla, patří příbuznému našeho makléře. Peníze se rozkutálely mezi nimi, zatímco nám zůstalo jen hořké poznání a dům, který byl najednou hůř prodejný než předtím. Cítila jsem se podvedená a bezmocná. Nešlo jen o peníze, ale o pocit, že někdo sáhl na naše vzpomínky a přetřel je barvou levného zisku.
Dnes už vím, že domov je víc než číslo na realitním portálu. A také vím, že slepá důvěra se může v jediném okamžiku proměnit v past. Dům nakonec prodáme, i když za nižší cenu, než jsme doufali. Ale jednu věc jsme si s manželem odnesli jistou – že to, co má pro člověka opravdovou hodnotu, nesmí svěřit do rukou těm, kteří vidí jen vlastní kapsu. A že někdy je lepší nechat věci tak, jak jsou, protože i nedokonalost může být krásnější než dokonalost přetřená šedou.
