Článek
Byla to taková ta nenápadná krabice, co se ztratí mezi ostatními. Starší, trochu potlučená, přelepená páskou, která už dávno ztratila pevnost. Věděla jsem, že v ní nejsou věci, které člověk denně potřebuje. Spíš něco, co jsem kdysi jen přemístila, aniž bych se podívala dovnitř. A tak tam ležela roky – v komoře, pak na skříni, pak ve sklepě. Až teď, při stěhování, přišel její čas.
Otevřela jsem ji bez očekávání. Jen další věci k vytřídění, k vyhození nebo uložení jinam. Ale hned na vrchu byl sešit. Obyčejný, školní, s rohy ohnutými do vlnky. A moje písmo. Písmo, které jsem měla jako náctiletá. A najednou jsem věděla, že to není jen nějaký deník. Byla to ta část mě, která si všechno psala, protože nikde jinde to nešlo říct.
Všechno se mi vrátilo. První lásky, první strachy, velké sny, pocity nepochopení, věty, které jsem psala potají v noci pod peřinou, když svět spal a já jsem potřebovala něco ze sebe dostat ven. A s každou stránkou jako by se znovu rozvíjelo to staré vnitřní kino – já před dvaceti lety, jiná, a přitom pořád stejná. A chvíli jsem jen seděla, dýchala ten zaprášený vzduch, a měla pocit, že jsem se potkala sama se sebou.
Byla tam i obálka. Rukou nadepsaná, zalepená, na které bylo napsáno: „Otevři, až budeš mít pocit, že jsi ztratila směr.“ A já jsem ji nikdy předtím neotevřela. Ne proto, že bych zapomněla. Ale protože jsem si tehdy řekla, že to udělám až… až bude fakt zle. A v tu chvíli mi došlo, že teď je možná ten okamžik. Ne že by bylo zle. Ale že právě ten přechod, to mezi starým a novým, ten neklid, který člověk cítí při změně – to je ten moment, kdy si člověk může dovolit si znovu přečíst, co si napsal, když ještě věřil v jiný svět.
A tak jsem ji otevřela. A četla slova, která jsem si psala sama sobě. Věty, které mi tehdy připadaly moudré, dnes možná naivní, ale přesto nečekaně přesné. „Až budeš unavená, neboj se odpočívat. Až se budeš cítit slabá, buď měkká. Ne silná. Protože všechno, co držíš v sobě, potřebuje někdy taky dýchat.“ A mě to rozbrečelo. Ne kvůli smutku. Ale kvůli něze. Že jsem na sebe kdysi uměla být tak laskavá.
V té krabici bylo i pár fotografií. Pomačkaných, černobílých z automatu. Já s kamarádkami. Já a on. Já sama se sluchátky. A taky vstupenka na koncert, který jsem tehdy považovala za největší zážitek roku. Usmála jsem se. Ne nad tím, co bylo. Ale nad tím, že jsem to znovu cítila. Že všechno, co se mi zdálo dávno pryč, je pořád ve mně. Jen schované pod vrstvou povinností, zkušeností a zrychleného života.
Ta krabice mi nepřinesla žádnou dramatickou pravdu. Nepřevrátila mi svět naruby. Ale připomněla mi něco důležitého. Že někdy, když se posouváme dál, máme tendenci na sebe zapomenout. Na tu starou verzi, která sice nevěděla tolik, ale cítila naplno. Která se nebála být zranitelná. Která všechno prožívala až na dřeň. A možná právě proto uměla vidět věci, které dnes přehlížím.
Zavřela jsem ten sešit. Znovu ho obalila papírem a dala zpět do krabice. Ale tentokrát ne proto, abych ho znovu odložila. Ale proto, že teď už vím, že tam je. A že se k němu můžu kdykoli vrátit. Ne jako k důkazu minulosti, ale jako k připomínce, že v sobě pořád mám tu dívku, která psala pod peřinou, když svět spal.
A jestli jsem si něco z toho dne odnesla, pak to nebyla jen nostalgie. Bylo to něco tiššího. Jako by mi někdo pošeptal: „Nezapomínej, kdo jsi byla, když jsi ještě nevěděla, kdo máš být.“ A někdy, když v novém bytě večer sedím potichu, mám chuť tu krabici otevřít znovu. Ne kvůli obsahu. Ale kvůli pocitu. Že minulost není jen něco, co jsme nechali za sebou. Ale něco, co nás pořád tiše drží za ruku – pokud si to dovolíme vidět.
