Článek
Přijela po delší době, s hlasitým „Tak jsem tady!“ a taškou domácí bábovky, která voněla po skořici. Bylo hezké ji vidět, i když jsme si v posledních letech nebyly tak blízké jako kdysi. Pozvala jsem ji dál, nalila kávu a sedly jsme si. Chvíli to působilo jako obyčejná návštěva, taková, kde se probírají rodinné novinky a smích střídá povzdechy. Jenže pak jsem si všimla, jak se rozhlíží po místnosti. Ne jen tak, spíš pohledem, jakým si někdo vybírá nový kus nábytku v obchodě.
Najednou se naklonila dopředu a s jakousi samozřejmostí prohlásila, že gauč pod stěnou působí těžkopádně a že by mu slušelo místo pod oknem. Skříň by prý měla stát na druhé straně a konferenční stolek rozhodně není v ideální pozici. Než jsem stihla cokoli namítnout, odložila hrnek, vyhrnula rukávy a začala stolek odsouvat. Byla to scéna tak absurdní, že jsem tam jen stála a sledovala, jak moje návštěva mění podobu našeho obýváku, aniž by se zeptala, jestli vůbec chci.
Měla v sobě tu energii a rozhodnost, kterou jsem na ní jako malá obdivovala. Vzpomněla jsem si na její byt, kam jsem chodila na návštěvy – vždycky voněl po vanilce a všude panoval řád. Každý polštář byl přesně srovnaný, obrazy visely v dokonalé symetrii. Možná právě proto jsem jí tehdy všechno věřila. Jenže dnes to bylo jiné. Dnes jsem cítila, jak mi někdo přepisuje vlastní scénář, jako by moje představa domova nebyla dost dobrá.
Partner stál u knihovny a pozoroval scénu s výrazem, který jasně říkal, že se raději nebude pouštět do diskuse. Věděl, že když se pustí do argumentu, rozhovor se rychle promění v monolog, kde nebude prostor pro nesouhlas. A tak tam stál, s rukama založenýma, a nechával mě, ať si s tím poradím sama. Jenže já v té chvíli nedokázala najít správná slova. Chtěla jsem být hostitelská, ne konfliktní.
Za půl hodiny byla místnost k nepoznání. Gauč opravdu stál pod oknem, skříň na opačné straně a stolek uprostřed, jako kdyby to tak bylo odjakživa. A ona se tvářila spokojeně, jako malíř, který právě dokončil své nejlepší dílo. Prý to teď „dýchá“. Já se usmála, ale uvnitř cítila zvláštní směs poděkování a podráždění. Poděkování za snahu, podráždění z toho, že moje hranice byly přebrány bez dovolení.
Když odjela, seděli jsme s partnerem na nově posunutém gauči a rozhlíželi se kolem. Místnost působila jinak, možná opravdu vzdušněji, ale zároveň cize. Chvíli jsme mlčeli, až se on nakonec rozesmál a pronesl, že jsme se možná nechtěně ocitli v pilotním dílu pořadu o proměnách bydlení – jen bez kamery a bez možnosti říct „stop“. Ten smích mi pomohl. Uvědomila jsem si, že nejde o nábytek, ale o hranice. O to, že domov je prostor, kde má člověk cítit bezpečí, ne překvapení, že něco už není na svém místě.
Další den jsme část její „vize“ nechali být. Ne proto, že by měla pravdu, ale protože některé změny nám vlastně nevadily. Zbytek jsme si upravili podle sebe. Vrátili jsme knihovnu tam, kde byla, a křeslo postavili zpátky do kouta u lampy, kde jsem si vždycky četla. Zavěsili jsme na stěnu fotografii z dovolené, kdy jsme s partnerem seděli na lavičce u moře a sledovali západ slunce. Ten obraz mi připomínal, že domov není o dokonalém rozložení nábytku, ale o pocitu, který v něm mám.
Od té návštěvy jsem pochopila, že i lidé, kteří nás mají rádi, mohou bezděčně narušit něco, co je pro nás důležité. A že je v pořádku říct: „Ne, takhle to nechci.“ Nebo aspoň posunout věci zpátky, až návštěva odjede. Možná to není velký životní zvrat, ale je to lekce, která se dotýká každodenního života. Domov totiž není výstavní síň. Je to mapa našich vzpomínek, zvyklostí a malých radostí. A tu si chci kreslit sama, i kdyby můj gauč stál na místě, které by v časopisech označili za nešťastné.
