Článek
Jsou věty, které vás přimějí zůstat stát na místě a přemýšlet, jestli jste se náhodou neocitli ve špatném století. Tohle byla jedna z nich. Když jsem se ozvala a řekla, že bych chtěla spravedlivé rozdělení, dostalo se mi odpovědi, která mě na chvíli umlčela: „Ty máš přece manžela.“
Jako kdyby to bylo nějaké kouzelné zaklínadlo, které rázem ruší jakýkoli nárok na férovost. Jakoby tím, že jsem vdaná, bylo automaticky jasné, že už nic dalšího nepotřebuji. A hlavně – že vlastně ani nemám právo něco požadovat.
Spravedlnost podle někoho jiného
Byla to situace, kterou asi zažila spousta lidí. Dědické řízení, rodinné rozdělování majetku, nebo jen prosté vyrovnání v rodině. V našem případě šlo o dědictví po rodičích. Když jsem zmínila, že bych chtěla, aby se věci rozdělily férově, čekala jsem různé argumenty. Možná by někdo řekl, že si zaslouží víc, protože se o rodiče staral. Nebo že má větší potřebu, protože je v horší finanční situaci.
Ale tohle? „Ty máš přece manžela.“
Jako kdyby to, že mám muže, znamenalo, že moje vlastní práva se nějak rozpouští v jeho existenci.
Žena s mužem přece nic nepotřebuje! Tahle věta mi najednou odhalila něco hlubšího. Pořád ještě u nás přetrvává zvláštní představa, že žena, která je vdaná, už je nějak „zajištěná“ a tudíž nemá nárok chtít něco pro sebe. Manžel je jakási záložní karta, kterou všichni ostatní mohou vytáhnout, když chtějí něco zpochybnit.
„Na co ty bys něco dostala, vždyť se o tebe stará muž.“
To jako vážně? Takže se mám spoléhat, že můj muž mi zajistí všechno, a já nemusím mít žádné vlastní jistoty? Jako kdybych byla nějaké prodloužení jeho osoby, ne samostatná bytost se svými vlastními nároky a právem na férové zacházení.
A když bych se třeba rozvedla? To by najednou znamenalo, že mám nárok na majetek, který mi předtím nepřipadal?
Absurdní! Co kdyby to bylo obráceně?
Představila jsem si opačnou situaci. Kdybych byla muž a řekla si o férový podíl. Myslíte, že by někdo řekl:
„Ale vždyť máš ženu.“
Ne, tohle se chlapům prostě neříká. Muž je vnímaný jako někdo, kdo má nárok mít majetek. Jako někdo, kdo si může budovat své vlastní zabezpečení, aniž by to kdokoli zpochybňoval.
U žen to pořád funguje jinak.
Historické dědictví, které se s námi táhne. Celá tahle mentalita pochází z dob, kdy ženy neměly žádnou finanční nezávislost. Kdy bylo normální, že žena přecházela z rukou otce rovnou do rukou manžela a nikdy neměla žádný vlastní majetek. Kdy ani neměla šanci si něco vybudovat, protože všechno, co vlastnila, automaticky připadlo muži.
Jenže dnes už nežijeme v devatenáctém století. A přesto se tyhle vzorce pořád drží. Pořád se někde v hlavách lidí skrývá představa, že muž je ten, kdo má „spravovat majetek“, a žena je ta, která „má být zaopatřená“.
Jako bych nebyla dospělý člověk
Co je na tom úplně nejhorší? Ten podtón celé situace. Jakoby můj vlastní život, moje vlastní úsilí a moje vlastní potřeby nebyly důležité. Jakoby bylo jedno, že jsem celý život pracovala, že se starám o rodinu stejně jako můj muž, že mám vlastní kariéru.
Ne, to všechno najednou zmizelo. Protože mám manžela. A tím pádem mám držet pusu.
Můj manžel se o mě nestará. Jsme partneři.
A to je další věc, kterou bych těmhle lidem ráda vysvětlila. Můj muž není můj „zaopatřovatel“. Není to někdo, kdo mě živí. Jsme partneři. Oba pracujeme, oba se staráme o domácnost, oba řešíme finance.
Tak proč bych já měla být ta, která je v téhle situaci odsunuta stranou jen proto, že si kdysi řekla ano?
Spravedlnost neznamená charitu. Nešlo o to, že bych chtěla někoho o něco připravit. Nešlo o to, že bych si chtěla nahrabat na úkor ostatních. Chtěla jsem jen férovost. To, co bylo v rodině, by se mělo rozdělit podle spravedlivých pravidel. Ne podle toho, kdo je v jakém vztahu.
A hlavně – když si jeden člen rodiny vezme partnera, neznamená to, že tím automaticky ztrácí právo na cokoli dalšího.
Co jsem nakonec udělala? Samozřejmě jsem to nenechala jen tak. Nedala jsem se odbýt tím, že mám manžela. Řekla jsem jasně, že férové rozdělení se neřídí tím, kdo je v jakém vztahu, ale tím, co je správné.
Nakonec se všichni zarazili. Protože si uvědomili, že na téhle větě vlastně něco nehraje. Že by jim samotným asi vadilo, kdyby ji někdo řekl jim.
Byl to boj. Ale nakonec se ukázalo, že když si člověk stojí za svým, může změnit i ty zažité nesmysly, které v nás někde hluboko zůstávají.
Až vám někdy někdo řekne, že „máte přece manžela“, dejte mu jednoduchou otázku:
„A co když ne? A i kdybych měla – jak to s tím souvisí?“
Protože pokud nemáme stejná práva bez ohledu na to, koho si vezmeme, pak se někde stala velká chyba. A je jen na nás, jestli to budeme akceptovat, nebo ne.
A já už se rozhodla.
