Článek
Na jednu stranu příležitost sejít se, posedět, připomenout si, že rodina je pořád spolu. Na druhou stranu se už dopředu ví, že některé momenty budou spíš zkouškou trpělivosti. Když jsme letos chystali oslavu padesátin mého muže, přesně tenhle pocit jsem měla. Připravovala jsem občerstvení, prostírala stůl, nalévala víno a v duchu se modlila, ať se to obejde bez trapasů. Jenže s mou tchyní je to těžké.
Sešli jsme se skoro všichni. Bratr mého muže s rodinou, teta z Moravy, naši přátelé. Atmosféra byla příjemná, chvílemi dokonce vřelá. Všichni si připíjeli na zdraví oslavence, padaly historky z jeho dětství, smích se rozléhal po místnosti. Vypadalo to, že tentokrát to snad dopadne hladce. Dokonce i tchyně se tvářila nečekaně vlídně, rozdávala úsměvy a dělala dojmy, jako by si to opravdu užívala. Jenže pak přišel okamžik, který všechno změnil.
Vstala, cinkla lžičkou o skleničku a začala svým způsobem „blahopřát“. Všichni ztichli. Chvíli mluvila celkem nevinně o tom, jak je pyšná, že má tak šikovného syna, jak si váží jeho pracovitosti a že mu přeje hlavně zdraví. A pak přišlo to, co jsem čekala, ale zároveň v koutku duše doufala, že tentokrát vynechá. „Přeju ti, ať se ti dál daří ve všem, co děláš,“ dodala a pak s úsměvem, který bolel víc než jakákoli facka, pronesla: „I když jsem si vždycky představovala pro tebe jinou ženu.“
Bylo to jako by někdo najednou pustil do místnosti ledový vítr. Všichni zkoprněli. Někteří se snažili dělat, že neslyší, jiní se začali dívat do talíře, jako by tam hledali únik. Já tam seděla a připadala si, jako by mě někdo právě svlékl před celou rodinou. Nebyla to novinka – podobné narážky od ní znám už dlouhá léta. Jenže tohle bylo veřejně, před všemi, v den, kdy měl mít hlavní slovo někdo úplně jiný.
Čekala jsem, že se jako obvykle obrátíme od jejího výroku k vínu a necháme to přejít. Ale tentokrát se stal zázrak. Můj muž položil skleničku na stůl, zvedl hlavu a podíval se na matku tak, že se zarazila. Jeho hlas byl klidný, ale pevný: „Mami, já tvůj názor znám a beru ho. Ale je to můj život. Vybral jsem si sám a stojím si za tím. Miluju svou ženu a nebudu nikdy litovat, že je po mém boku. Ty sis život prožila podle svého, já také žiju po svém a žiju s tím, koho jsem si vybral .“ Ať se to tobě líbí nebo ne.
Bylo ticho, slyšel bys spadnout špendlík. Pak někdo nahlas tleskl, asi bratr, a napětí se pomalu rozplynulo. Viděla jsem, jak se tchyně zarděla, na chvíli ztratila půdu pod nohama, ale pak si rychle nasadila svoji obvyklou masku. Už nic nedodala, jen se znovu posadila a zbytek večera mlčela víc, než bývá jejím zvykem. Vlastně ani nikdo z přítomných se s ní bavit nechtěl. Patřilo jí to.
Já seděla vedle svého muže a v tu chvíli jsem měla pocit, že horší dárek k narozeninám už snad dostat nemůže. Ale zároveň to byl okamžik, kdy jsem se na něj dívala s novým obdivem. Nejen proto, že se mě zastal. Ale proto, že dokázal jasně a nahlas říct, co pro něj znamenám, bez ohledu na to, kdo poslouchá. A to je něco, co se nezapomíná.
Když jsme večer uklízeli prázdné skleničky a talíře, usmál se na mě a jen tak mezi řečí pronesl, že nejlepší dárek si dal vlastně sám – že má vedle sebe přesně tu ženu, kterou chtěl. A já v tu chvíli pochopila, že i když se rodinné oslavy často zvrtnou, někdy právě v těch nejtrapnějších momentech člověk uvidí, jak silné pouto opravdu je. A to je možná cennější než všechny dorty, dárky a přípitky dohromady.
