Článek
Jenže když zažijete to, co já minulý týden v Egyptě, pochopíte, proč je to pro mě skoro stejně důležité jako klimatizace nebo čistý pokoj.
Už roky jezdíme s manželem a dětmi každé léto k moři. Po zkušenostech z minulých let jsem si myslela, že válku o lehátka u bazénu znám dokonale. Ten každodenní stres, když se v šest ráno plížíte k bazénu, abyste položili ručník na některé ze strategických míst – ne moc na slunci, ne úplně ve stínu, ideálně blízko baru, ale ne tak blízko, aby na vás stříkala voda od dětí skákajících do bazénu. Myslela jsem, že tenhle absurdní rituál je prostě součást dovolené, jako spálená záda první den nebo hádka o tom, jestli se půjde na výlet nebo zůstane u hotelu.
Minulý rok byl v tomhle směru naprosto katastrofální. Ubytovali jsme se v krásném hotelu v Egyptě, kde na dvacet pokojů připadalo asi deset lehátek. To znamenalo, že jste buď vstávali před svítáním, nebo jste leželi na betonové podlaze jako ještěrka. Jednou jsem si takhle brzy ráno zabrala dvě lehátka – jedno pro sebe, jedno pro manžela, který ještě spal. Dala jsem na ně osušky, knihy, opalovací krém, prostě jasný signál, že jsou obsazená. Pak jsem si odskočila na snídani a když jsem se vrátila, seděl na mém lehátku postarší pán s objemným břichem, četl si noviny a tvářil se, že mě nevidí.
„Promiňte, ale tohle je moje lehátko,“ řekla jsem mu zdvořile, ale rozhodně.
Podíval se na mě, jako bych spadla z Marsu. „Ich sehe hier keinen Namen,“ odpověděl německy a dál si četl noviny.
„Ale byly tu moje věci, moje kniha, moje osuška…“ namítla jsem.
„Ich habe nichts gesehen,“ pokrčil rameny a otočil stránku novin.
Moje věci samozřejmě záhadně zmizely. Našla jsem je pohozené pod sousedním stolem, kniha byla politá kolou. Hádka neměla smysl – co bych dělala? Vytáhla ho násilím z lehátka? Stěžovala si na recepci? Místo toho jsem spolkla hořkou pilulku a strávila dopoledne na ručníku na betonu, zatímco jsem pozorovala, jak se muž po hodině sebral a odešel, nechávaje lehátko opuštěné, ale já už jsem byla příliš hrdá na to, abych se přestěhovala.
Proto když jsme letos přijeli do hotelu v Hurghadě a recepční nám při check-inu přidělila čísla lehátek, myslela jsem, že jsem špatně slyšela. „Cože? Máme přidělená lehátka?“ zeptala jsem se s nedůvěrou.
„Ano, po celou dobu vašeho pobytu máte rezervovaná lehátka číslo 28 a 29, a pro děti 30 a 31. Jsou označena cedulkou s vaším jménem a číslem pokoje. Pokud by se cedulka ztratila nebo kdyby byl jakýkoliv problém, obraťte se na obsluhu bazénu,“ vysvětlila mi s úsměvem.
Myslela jsem, že sním. Když jsme došli k bazénu, skutečně tam byla čtyři krásná lehátka se štítky s naším jménem. První den jsem seděla na lehátku jako na trní a čekala, kdy se objeví nějaký rozčilený Němec nebo Brit a začne tvrdit, že to místo je jeho. Ale nestalo se to. Druhý den už jsem si dovolila nechat na lehátku ručník a jít na snídani. A třetí den? To už jsem dokonce nechala na lehátku svou oblíbenou knihu bez obav, že ji najdu potopenou v bazénu.
Celý týden jsme měli svůj malý kousek ráje. Žádné vstávání za rozbřesku, žádné hádky, žádné nervózní sledování našich věcí z bazénu. Jen klidná, pohodová dovolená, jak má být.
Když jsme při odjezdu odevzdávali klíče od lehátek (ano, dokonce jsme dostali i klíče!), nemohla jsem si pomoct a recepční jsem musela pochválit. „Ten systém s lehátky je naprosto geniální,“ řekla jsem jí.
Usmála se: „Víte, zavedli jsme ho teprve letos po mnoha stížnostech. Někteří hoteloví hosté si mysleli, že je to příliš formální, ale většina lidí je nadšená jako vy.“
A já jsem opravdu nadšená. Konečně někdo přišel s řešením problému, který kazí dovolenou tisícům lidí každé léto. Žádné další ručníkové války, žádné další hádky u bazénu. Doufám, že se tento trend rozšíří do všech hotelů světa. Protože upřímně – platit za drahou dovolenou a pak strávit půlku času obavami o lehátko je prostě absurdní.
