Článek
Letiště má zvláštní atmosféru. Směsice vůně kávy, spěchu a očekávání, kdy každý cestující míří jiným směrem a v hlavě si nese svůj příběh. Tentokrát to měl být dlouhý let přes oceán, z Ameriky do Emirátů. Vzduch byl těžký, unavený, lidé se sunuli k bránám s pasy v ruce. A do toho se ozvala moje kamarádka s nápadem, který mi od první chvíle připadal šílený. Naklonila se ke mně a s jiskrou v očích pronesla, že poletí první třídou, aniž by si ji zaplatila.
Tvářila se sebevědomě, jako by šlo o maličkost. Ujistila mě, že se mám dívat a učit, protože jí to projde. Mě při té představě svíral žaludek. Vysvětlovala jsem jí, že to nejde, že je to proti všem pravidlům a že riziko je obrovské. Ona mávla rukou, jako by šlo o banální drobnost. Dokonce se mi vysmála, že jsem příliš ustrašená a hloupá, že si vždycky poslušně sednu tam, kam mi přidělí boarding pass.
Já jsem poslušně zamířila do svého řádku v ekonomické třídě. Dlouhá chodba, typický pach letadla a těsné řady sedaček, kde si člověk musí dvakrát rozmyslet, jestli se vůbec nadechne. Ona zatím zmizela směrem k červenému koberci, kde čekaly pohodlné sedačky a šampaňské v pohárech. Představovala si, že se nenápadně vsune mezi pasažéry, jejichž jízdenka stála násobky té její. Když jsem se naposledy otočila, zahlédla jsem ji, jak si vítězně sedá do volného křesla, s výrazem člověka, který právě vyhrál malou osobní bitvu.
Jenže to netrvalo dlouho. Ještě jsme ani nevzletli a už k ní mířily letušky s tabletem v ruce. Viděla jsem z dálky, jak jí něco vysvětlují a jak se její tvář postupně mění. Z pobaveného úsměvu do rozpačitého ticha. Pokusila se chvíli vyjednávat, gestikulovala, házela pohledy, dokonce naznačovala, že snad došlo k omylu. Ale nebyl to omyl. Její letenka jasně ukazovala číslo řady daleko vzadu.
O pár minut později ji doprovázeli ven. Ne do ekonomické, jak si možná myslela, ale zpět tunelem, pryč z letadla. Posádka nechtěla riskovat konflikt ani zdržování. Vnímala jsem ten zvláštní okamžik: lidé v okolí ztichli, někteří se pobaveně usmívali, jiní jen kroutili hlavou. Já jsem seděla se staženým žaludkem, neschopná cokoliv říct nebo udělat. Mezikontinentální let začal, ale moje kamarádka u toho už nebyla.
Celou cestu jsem přemýšlela o tom, jak je tenká hranice mezi odvahou a hloupostí. Občas máme pocit, že obejít pravidla je jen malý trik, který projde, a že nám svět něco dluží. Jenže realita je jiná. Ona zůstala stát v hale s kufrem a pocitem ponížení, zatímco já jsem přistávala o půl světa dál. A právě tam, mezi unavenými cestujícími, mi došlo, že pohodlí není v luxusním sedadle, ale v čistém svědomí. V tom, že člověk nemusí hrát hru, kterou prohrává dřív, než začne.
