Článek
S Luckou jsme vyrůstaly spolu. Byla jsem ta úspěšnější - vystudovala jsem vysokou, našla si skvělou práci v marketingu, vdala se za Michala, který vydělával slušné peníze. Měli jsme krásný dům, jezdili na dovolené, žili jsme si nad poměry. Lucka zůstala na malém městě, pracovala jako prodavačka a záviděla mi každý nový kousek oblečení.
„Ty se máš,“ říkávala vždycky, když přijela na návštěvu. Seděla u nás v obýváku, rozhlížela se po značkových věcech a vzdychala. „Všechno ti padlo do klína.“ Tehdy jsem netušila, že mi chce vzít úplně všechno.
Když se nám narodila Sofinka, Lucka se nabídla, že nám bude hlídat. Pracovala jen na poloviční úvazek a já potřebovala někoho, komu můžu věřit. Michal byl zpočátku proti - říkal, že má z Lucky divný pocit. Ale já ji bránila. Vždyť je to rodina, říkala jsem.
Začalo to nenápadně. Lucka trávila u nás čím dál víc času. Vařila, uklízela, starala se o Sofinku líp než já. Když jsem přišla z práce, často už měla uvařenou večeři i pro Michala. „Jsi hrozně hodná,“ říkala jsem jí. Ona se jen usmívala tím svým zvláštním úsměvem.
Pak jsem si začala všímat změn. Michal se vracel z práce dřív, když věděl, že tam bude Lucka. Sofinka začala říkat „maminka“ jí místo mně. „To je normální,“ uklidňovala mě Lucka. „Tráví se mnou víc času.“ Ale v jejích očích byl triumf.
Jednoho dne jsem přišla domů nečekaně brzy. V domě bylo ticho. V ložnici jsem našla Michala s Luckou. Ne, nebudu popisovat, co dělali. Stačí říct, že to zničilo všechno, čemu jsem kdy věřila.
„Milujeme se,“ řekl mi Michal ten večer. „Lucka rozumí mně i Sofince líp než ty. Jsi pořád v práci, žiješ jen kariérou.“ Nemohla jsem uvěřit svým uším. Já, která jsem dřela, abychom měli na hypotéku, na jeho auto, na všechen ten luxus, který si užíval.
Následující měsíce byly jako noční můra. Michal požádal o rozvod. Sofinka plakala, když měla jít se mnou, chtěla být s „tetou Luckou“. A Lucka? Ta se nastěhovala do MÉHO domu, začala nosit MOJE oblečení, žít MŮJ život.
Nejhorší byly rodinné události. Na babiččiných narozeninách seděla Lucka s Michalem a Sofinkou jako dokonalá rodinka. Já byla ta zlá matka, která „nemá čas na dítě“. Nikdo neviděl ty probdělé noci, kdy jsem plakala steskem po své holčičce.
Dnes, dva roky po tom všem, žiju v malém bytě. Sofinku vídám jen o víkendech, a i tehdy mluví hlavně o „nové mamince Lucce“. Michal se s ní oženil, čekají spolu dítě. Používají moje staré věci, jezdí na dovolené, které jsem já plánovala.
A víte, co je nejhorší? Když potkám Lucku ve městě, pořád má ten samý závistivý pohled. I když mi vzala všechno, pořád mi závidí. Protože ví, že žije ukradený život. Že nic z toho není doopravdy její.
Proč to píšu? Protože vím, že nejsem sama. Že jsou další ženy, kterým někdo závidí jejich „dokonalý“ život tak moc, že jim ho ukradne. Protože chci varovat - někdy jsou ti největší nepřátelé nejblíž. A protože možná, jen možná, si to Lucka přečte a pochopí, že štěstí postavené na neštěstí druhých nikdy nemůže být opravdové.
Včera mi Sofinka volala. Poprvé po dlouhé době sama od sebe. Řekla mi, že mě má ráda, ale že má teď novou maminku. „A ta mi kupuje všechno, co chci,“ dodala. V tu chvíli jsem v ní slyšela Lucku. A došlo mi, že mi nevzala jen manžela a dítě - vzala mi i naději, že moje dcera vyroste v lepšího člověka, než je ona.
Někdy v noci, když nemůžu spát, prohlížím si staré fotky. Fotky z doby, kdy jsem měla všechno - lásku, rodinu, domov. Kdy jsem věřila, že když budeš pracovat tvrdě a budeš dobrý člověk, život tě odmění. Jak naivní jsem byla.
Tento příběh píšu jako varování. Pro všechny, kdo si myslí, že rodina je svatá. Že vám nemůže ublížit někdo, s kým jste vyrůstali. Někdy jsou ti nejbližší ti nejnebezpečnější. A někdy je lepší nemít nic než žít s vědomím, že váš „perfektní“ život žije někdo jiný.
A Lucce? Té vzkazuji - užij si to. Užij si můj dům, mého muže, moje dítě. Ale pamatuj - jednou možná potká Sofinku někdo, kdo jí bude závidět její život stejně, jako jsi ty záviděla mně. A pak pochopíš, jakou bolest jsi mi způsobila.
Zdroje: Autorský text
