Článek
Věty jako „Váš syn opět vyrušoval“ nebo „Nedává pozor při hodině“ už jsem znala nazpaměť. Upřímně, začínala jsem se bát zvuku příchozí zprávy v telefonu, protože to mohla být další stížnost od učitelky. Lukáš, můj dvanáctiletý syn, byl podle školy „problémové dítě“, a já jako matka samoživitelka jsem si připadala naprosto bezmocná.
Všechno to začalo už v první třídě. Lukáš byl vždy živější dítě, které potřebovalo být neustále v pohybu. Jako malý stále šplhal po stromech, běhal kolem domu a nikdy nevydržel sedět u večeře déle než pět minut. To mi nepřišlo nijak zvláštní - koneckonců, je to kluk. Jenže ve škole, kde se očekává, že děti budou hodiny sedět v lavici a tiše poslouchat, to byl problém.
„Paní Novotná, váš syn dnes čtyřikrát vstal z lavice během matematiky,“ řekla mi jednou jeho třídní učitelka s takovým tím pohledem, který jasně říkal, že jsem selhala jako rodič. „A odmítá sedět na místě i během čtení. Ruší ostatní děti. Takhle to dál nejde.“
Lukáš nebyl hloupý, to ne. Když ho něco zajímalo, dokázal o tom vyprávět hodiny. Znal všechna souhvězdí, uměl vyjmenovat desítky dinosaurů včetně období, ve kterém žili, a miloval chemické pokusy. Ale školní látka ho prostě nebavila. Nebo spíš - neuměl se na ni soustředit.
Po třech letech stížností, poznámek a špatných známek jsem byla zoufalá. Vyzkoušela jsem všechno možné - domácí tresty, odměny za dobré chování, doučování. Nic nepomáhalo. Lukáš se snažil, ale jakmile seděl v lavici déle než dvacet minut, jeho mysl začala bloudit a tělo se neposedně vrtělo.
Zlom přišel, když jsem se náhodou dala do řeči s maminkou z jiné třídy na školním jarmarku. Její syn měl podobné problémy a zmínila se, že jim pomohla návštěva dětského psychologa.
„Nechci, aby brali prášky,“ řekla jsem okamžitě, protože přesně to byla moje největší obava. Žena se usmála a zavrtěla hlavou.
„To vůbec ne. Nám psycholožka pomohla upravit jeho denní režim a způsob učení. Žádná medikace. A funguje to.“
Ten rozhovor mi dodal odvahu. Objednala jsem Lukáše k dětské psycholožce, paní doktorce Procházkové. Ta strávila s Lukášem několik sezení, provedla různé testy a nakonec mi řekla, co jsem vlastně už tušila - můj syn má ADHD. Není to žádná tragédie ani selhání výchovy, vysvětlila mi. Je to neurobiologická odlišnost, která ovlivňuje pozornost a impulzivitu.
Místo léků (na ty by možná došlo později, kdyby ostatní přístupy nepomohly) nám doporučila komplexní úpravu Lukášova režimu. Ráno před školou jsme zařadili třicetiminutovou fyzickou aktivitu - obvykle běh kolem sídliště nebo rychlou jízdu na kole. Během učení mohl každých patnáct minut vstát a zacvičit si nebo se projít po pokoji. Rozložili jsme učení do kratších úseků s přestávkami.
Paní doktorka také doporučila zrušit cukr a sladké nápoje, které mohly Lukášovu hyperaktivitu ještě zhoršovat. Naučila nás techniky, jak lépe organizovat čas a úkoly, a dala mi konkrétní návrhy, které jsem mohla předat jeho učitelům.
„Může sedět na gymnastickém míči místo židle,“ navrhla. „Anebo mít v lavici pod nohama gumový pás, proti kterému může tlačit. Pomáhá i mačkací míček v ruce.“
Musím přiznat, že jsem byla skeptická. Jak může několik takových změn vyřešit problém, se kterým jsme se trápili tolik let? Ale byla jsem ochotná zkusit cokoli.
První známky zlepšení jsem zaznamenala asi po měsíci. Lukáš přišel domů s jedničkou z diktátu - poprvé po dlouhé době. Učitelka mi napsala, že si všimla změny v jeho soustředění. A co bylo nejdůležitější - Lukáš sám mi řekl, že se ve škole cítí lépe.
„Mami, dneska jsem rozuměl celé hodině přírodovědy,“ oznámil mi jednou s takovou radostí v hlase, že mi z toho bylo až do pláče.
Postupně se začaly zlepšovat i ostatní předměty. Na konci pololetí přinesl vysvědčení, kde měl tři dvojky a zbytek jedničky. On sám byl na sebe konečně hrdý, a já na něj ještě víc.
Když se dnes ohlédnu zpět, nejvíc mě mrzí, že jsme takhle trápili tak dlouho. Že jsem dříve nepochopila, že Lukáš není líný nebo problémový - jen jeho mozek funguje trochu jinak. Nepotřeboval více trestů a poznámek, potřeboval systém, který mu umožní využít jeho energii a zvědavost.
Dnes je Lukáš v sedmé třídě a patří mezi nejlepší žáky. Stále má ADHD a stále potřebuje svůj upravený režim. Ale našel způsob, jak s tím žít a prospívat. A já jsem se naučila, že někdy i malé změny mohou přinést obrovské výsledky.
