Článek
Někdy se člověk naučí sklonit hlavu dřív, než vůbec přijde první posměch. Jako bych se už automaticky stahovala do sebe, když jsem ráno ve škole sundala bundu a věděla, že je zase na mě všechno vidět. Ten starý svetr, co měl rukávy o číslo větší. Džíny s vytahanými koleny. Boty, které kdysi nosil brácha a před ním sestřenice. Nic z toho nebylo moje. Všechno bylo už někoho. A i když mě máma ráno pohladila po vlasech a řekla, že mi to sluší, já jsem to nevnímala. Protože jsem věděla, že stačí jeden pohled od některých spolužáků – a budu zas jen ta holka, co je divná, co nemá nový věci, co je trochu jinde.
Nikdy jsem mámě nevyčetla, že mi nic nekoupila. Věděla jsem, že se snaží. Že počítá každou korunu, že se bojí, aby bylo na nájem, na léky, na jídlo. Když jsme šli do obchodu, vždycky se zastavila jen u regálu se slevami. A i tak tam většinou jen tiše přejížděla očima přes cenovky, vzdychla a šli jsme dál. Věděla jsem, že bych si o nic říkat neměla. A tak jsem neříkala. Ale v hlavě jsem si představovala, jaké by to bylo mít svoje nové boty. Takové, co nejsou ošoupané na patě, co nesmrdí potem někoho jiného, co mi sedí přesně. Moje.
Ve škole se smějí. Ne všichni. Ale ti hlasití ano. „Ty sis spletla století, ne?“ smějí se. „Ty máš ty boty po babičce?“ Říkají to tak, že to má být vtip. Ale mě to bolí. Ne kvůli nim. Ale kvůli tomu, že mají pravdu. Že se na sebe nemůžu podívat a říct si, že tohle jsem já. Protože já to nejsem. Já jsem jen pokračování někoho jiného. Jen tělo, co nosí oblečení, které už někdo dávno vyřadil.
Už vím, jak stát u lavice tak, aby nebylo vidět, že mám seprané kolena. Už vím, jak si sednout v šatně, aby nikdo neviděl, že ponožky nemají stejný vzor. Už vím, jak mlčet, když se ostatní baví o tom, co dostali k narozeninám. Já dostala další mikinu po sestře. Takovou, co už měla vytahaný límec. Ale byla čistá. A máma ji vyprala a položila mi ji na postel s tím tichým gestem, které říkalo: „Je to to nejlepší, co jsem mohla.“
A já to vím. Vážně vím, že dělá, co může. Ale stejně se každý večer koukám do stropu a přeju si, aby aspoň jednou přišla a řekla: „Zítra jdeme pro nové boty. Tvoje. Jaké chceš.“ Jen jednou. Ne kvůli botám. Ale kvůli tomu pocitu. Že na mě někdo myslí tak, že pro mě začne něco úplně od začátku.
Ve škole mám jednu kamarádku. Není jako ostatní. Nesměje se, nepoukazuje. Jednou mi řekla, že mám hezkou barvu vlasů. Úplně obyčejná věta, ale já si ji pamatuju doteď. Protože to bylo poprvé, co si někdo všiml mě, ne toho, co mám na sobě. A to je velký rozdíl. Když vás někdo vidí jako člověka, ne jako součet hadrů. Ne jako trapas, ale jako duši.
Jednou se mi rozpadly boty. Úplně. Před školou. Uvolnila se podrážka, začalo do nich téct. Máma brečela, když mi večer řekla, že to bude muset nějak řešit, ale že neví jak. A pak jsme šly spolu do sekáče. A tam mi dovolila vybrat si. Sice pořád použité, ale alespoň jsem si mohla říct, které chci. A v tu chvíli jsem se cítila jako královna. Protože mi někdo dal možnost volby. A to je něco, co jsem do té doby nezažila.
Vím, že tohle všechno jednou pomine. Vyrostu. Budu si vydělávat. A jednou si koupím nové boty. Sama. A možná je ani nebudu tolik chtít. Protože to, co po nich teď nejvíc chci, není kůže nebo značka. Je to pocit. Že jsem taky něčí priorita. Že nejsem poslední článek řetězce. Že jsem taky někdy první.
Možná jednou budu mít svoje děti. A budu jim chtít dát to, co jsem já nikdy neměla. Ale taky budu vědět, že to nejdůležitější nejsou boty. Jsou to slova. Gesta. To, jestli se doma cítíte milovaní. I v těch starých teplácích. A to jsem měla. I když mě to někdy bolelo, i když mě venku soudili, doma jsem věděla, že mě máma obejme, i když přijdu s propadlou podrážkou.
A to, nakonec, je víc než všechny značky světa. Jen to člověk musí nejdřív projít v těch starých botách, aby to pochopil.
