Článek
Rada, kterou jsem dostala mezi dveřmi od úplně cizí ženy, mi zachránila spoustu bot – a možná i pár dnů dovolených. Bylo to tak banální, že jsem si v první chvíli myslela, že si ze mě dělá legraci. A přesto… fungovalo to.
Bylo léto, ale pršelo už třetí den v kuse. Seděli jsme na chalupě a z oken pozorovali, jak se dvůr mění v moře kaluží. Vzduch byl těžký, provoněný mokrým dřevem a hlínou, a i když mám déšť ráda, začínal mi lézt pod kůži. Ven jsme vyráželi jen kvůli nutnému – pro dřevo, pro chleba, pro trochu čerstvého vzduchu. V ten den jsem se ale musela vypravit do města pro zásoby. Po návratu jsem se na prahu zastavila a jen sledovala, jak mi z bot stékají pramínky vody. Mohla jsem je ždímat. Bylo jasné, že do rána nevyschnou.
Měla jsem chuť je prostě odkopnout do kouta a nechat být. Jenže druhý den mě čekala cesta zpět do města a jiné boty jsem s sebou neměla. Přemýšlela jsem o fénu, o topení, o všem možném, ale v chalupě to nebylo tak jednoduché.
Když jsem večer vyšla s košem, stála na zápraží sousedka z vedlejší chalupy. Na sobě měla starý svetr a gumáky, z nichž jí stékaly kapky, a v ruce hrnek čaje. Usmála se a její pohled padl k mým mokrým botám, které jsem nechala venku. Zastavila se, kývla směrem k nim a klidným hlasem poznamenala, že na to zná jeden starý trik. Stačí do nich vložit tohle a budou suché do rána. Než jsem se stihla zeptat, co myslí, vytáhla z kapsy smotek novin, podala mi ho a s úsměvem zmizela ve tmě.
Doma jsem noviny zmačkala, nacpala do bot a nechala být. Upřímně – moc jsem tomu nevěřila. Papír a voda, to mi nešlo dohromady. Ale ráno, když jsem sáhla dovnitř, jsem jen vydechla. Suché. Úplně. Papír byl těžký a nasáklý, ale boty byly jako nové. Najednou mi došlo, že jsem právě dostala dar, který nemá nic společného s penězi. Byla to zkušenost, předaná bez okolků a beze slov navíc.
Od té doby si vozím na cesty vždycky kus novin. V horách, na festivalech, v kempech – už mockrát mi tahle věc zachránila situaci. Je zvláštní, jak se jeden obyčejný moment dokáže otisknout do paměti. Vždycky, když kroutím papír do koule a zasouvám ho do bot, vzpomenu si na sousedku, jak stála na zápraží s hrnkem v ruce. Ten obraz má pro mě něco z tepla domova, i když jsme se tehdy sotva znaly.
A někdy si říkám, že tahle historka není ani tak o botách, ale o lidech. O tom, jak snadno se dá pomoci, když se člověk podělí o něco, co pro něj samotného už dávno není novinka. O tom, že i drobnosti mohou mít váhu. Protože ano, mohlo by se zdát, že jde jen o kousek papíru, ale ve skutečnosti to byl kus lidskosti.
Dnes, kdykoliv mi boty promoknou a já slyším to tiché šustění papíru, mám pocit, že si s sebou nesu nejen praktickou radu, ale i kousek toho deštivého léta. A možná i důkaz, že některé věci stojí za to si zapamatovat – protože nikdy nevíte, kdy se vám budou hodit.
