Článek
Zvlášť jeho otec Josef, velký podnikatel s několika obchody v našem městě, mě od začátku bral jako nedostatečnou partii pro svého syna. Podle něj by si Roman, jako vystudovaný právník, zasloužil někoho „na úrovni“. Ne pouhou učitelku ve školce, co sotva vyjde s penězi.
Při každé rodinné večeři měl Josef připravenou nějakou poznámku. „Tak co, Martino, pořád ještě utíráš dětem sopel za almužnu?“ smál se, zatímco krájel svůj steak. Já jen polkla a přikývla, zatímco mé vnitřnosti se svíjely a Roman dělal, že neslyší.
Minulý měsíc jsme s Romanem začali vážně mluvit o společném bydlení. Problém byl, že nám na hypotéku nestačily naše příjmy. Přesněji řečeno, můj příjem byl tím problémem. Roman vydělával slušně, ale banky požadovaly určitou částku od obou žadatelů.
„Možná bych si mohla najít nějakou brigádu,“ navrhla jsem jednoho večera. „Něco po večerech nebo o víkendech.“
Když jsme o tom při nedělním obědě u jeho rodičů mluvili, Josef zpozorněl. „Brigádu? Na to zapomeň, to je dřina za pár korun. Mám pro tebe něco lepšího,“ řekl s nezvykle přátelským tónem. Roman po něm střelil varovným pohledem, ale jeho otec pokračoval: „Znám jednu skvělou firmu, prodávají doplňky stravy. Investuješ trochu na začátku, pak seženeš pár známých, co to taky budou prodávat, a peníze se ti hrnou samy. Moje sekretářka to dělá a vydělá si tím víc než u mě.“
Roman protočil oči. „Tati, to zní jako pyramidové schéma.“
„Nesmysl,“ ohradil se Josef. „Je to multi-level marketing, naprosto legální. A pro Martinu ideální, může to dělat po večerech. Seznámím tě s Klárou, ta ti všechno vysvětlí.“
Klára, Josefova sekretářka, byla asi čtyřicetiletá žena s perfektním makeupem a sebevědomým vystupováním. Když jsme se sešly v kavárně, zářila nadšením. Vysvětlila mi, jak funguje společnost GreenLife. Prodávají vitamíny, detoxikační čaje a proteinové koktejly. Musím si koupit startovací balíček za 15 tisíc korun, pak prodávat svým známým a přesvědčit je, aby se také zapojili. S každým jejich prodejem dostanu provizi.
„Za první měsíc jsem vydělala 35 tisíc,“ tvrdila Klára. „A to jsem pracovala jen pár hodin denně. Tady, koukni na moji výplatní pásku.“
Ukázala mi dokument, kde skutečně stálo 35 tisíc. Připadalo mi to až moc dobré, ale současně jsem si říkala – co když je to opravdu tak snadné? Josef by přece Romanovi nenabízel něco pochybného. Možná ve mně skutečně vidí potenciál? Možná konečně získám jeho uznání?
Když jsem o tom řekla Romanovi, byl skeptický. „To je klasická pyramida. Nevěř tomu,“ varoval mě.
„Ale výplatní páska…“
„To může být cokoli. Upravený dokument, jednorázová odměna, cokoliv. Proč by ti můj otec najednou chtěl pomoct? Vždyť tě nemůže vystát.“
Jenže moje touha dokázat všem, že na to mám, byla silnější než Romanovo varování. Vzala jsem si půjčku a koupila startovací balíček. Patnáct tisíc. Celé moje úspory plus půjčka od kamarádky.
První týden byl jako z pohádky. Nadšeně jsem obvolávala všechny známé. Pár kolegyň ze školky si objednalo vitamíny, moje sestřenice koupila detoxikační kúru. Na Facebooku jsem založila stránku a každý den přidávala příspěvky o úžasných účincích produktů GreenLife. Natočila jsem video, kde vyprávím o své cestě k lepšímu zdraví (přestože jsem produkty používala teprve týden). Cítila jsem se jako podnikatelka, jako někdo, koho by si Josef mohl vážit.
Jenže postupně začaly přicházet problémy. Známí, kteří nejdřív zdvořile souhlasili s nákupem, přestali reagovat na zprávy. Kolegyně z práce si mě začaly vyhýbat. Kamarádka, které jsem prodala proteinový koktejl, mi volala rozčileně, že po něm měla zažívací potíže. A co bylo nejhorší – nikdo nechtěl vstoupit do „mého týmu“. Všichni poznali, o co jde, jen já jsem to vidět nechtěla.
Po dvou týdnech jsem prodala produkty za celkem 8 tisíc korun. Jenže moje provize byla jen 20 %, tedy 1 600 korun. Z investice 15 tisíc. A podmínkou udržení statusu „aktivního prodejce“ bylo každý měsíc nakoupit další produkty minimálně za 5 tisíc. Z mého výdělku by mi po další investici zůstalo minus 3 400 korun. Matematika nelže.
S těžkým srdcem jsem zavolala Kláře, abych jí oznámila, že končím.
„To nejde,“ řekla stroze. „Podepsala jsi smlouvu na rok. Pokud odstoupíš dřív, musíš zaplatit pokutu 10 tisíc.“
V tu chvíli mi to došlo. Nebyla to příležitost. Byla to past. A Josef o tom celou dobu věděl. Věděl, že se zadlužím, že ztratím peníze, že budu zoufalá. Možná dokonce doufal, že to zasáhne i můj vztah s Romanem.
S pláčem jsem všechno přiznala Romanovi. Místo vyčítání mě objal. „Můj otec je manipulátor. Dělá to celý život. Dostat tě do téhle pasti byl jeho způsob, jak mi dokázat, že jsi naivní a nezasloužíš si mě. Jenže dokázal pravý opak.“
Následující neděli jsme k jeho rodičům na oběd nešli. Místo toho Roman shromáždil důkazy o tom, jak GreenLife funguje, a pomohl mi napsat právní dopis, ve kterém jsme zpochybnili platnost smlouvy. Nakonec jsem musela zaplatit pokutu, ale jen 3 tisíce místo deseti. Roman to za mě zaplatil a trval na tom, že je to jeho odpovědnost, protože je to jeho otec, kdo mi to způsobil.
Josefovi jsme poslali balík plný neprodaných vitaminů a detoxikačních čajů s krátkou poznámkou: „Tady jsou tvoje zázračné produkty. Naší svatby se nemusíš účastnit.“
Ano, Roman mě ten večer požádal o ruku. Bez prstenu, bez romantické večeře, jen s upřímným: „Nechci být jako můj otec. Chci být s tebou, ať vyděláváš jakkoliv a cokoliv.“
Hypotéku jsme nakonec zvládli i bez mého extra příjmu. A co Josef? Ten se nám už dva měsíce neozval. Jsem zvědavá, jestli přijde na svatbu. Ale upřímně? Je mi to jedno. Konečně jsem pochopila, že uznání tenhle člověk nemůže dát nikomu, protože ho sám nikdy nepocítil.
