Článek
Čerstvý důchodce, plný energie a chuti něco dělat. A když říkám něco, myslím tím opravdu cokoliv.
První dny po jeho odchodu z práce byly skoro idylické. Měl čas na křížovky, televizi, občas se stavil na kávu. Všichni jsme si říkali, že to půjde hladce – že si zvykne na nové tempo života a my si užijeme jeho klidné přítomnosti. Jenže tchán patří k lidem, kteří dlouho v klidu nevydrží. Když se jednoho rána objevil u dveří s nářadím, s úsměvem od ucha k uchu, ani ve snu nás nenapadlo, co se chystá.
Začalo to nenápadně. „Podívej, ty parkety by potřebovaly trochu zbrousit, to je hned,“ pronesl s výrazem, který nešlo odmítnout. Než jsme stačili cokoliv namítnout, stál uprostřed obýváku s bruskou. V tu chvíli jsme ještě netušili, že „trochu zbrousit“ v jeho slovníku znamená proměnit náš byt v prachovou bouři. Parkety mizely pod jeho rukama s vervou, jakou by mu záviděla i parta profesionálů. Jenže spolu s nimi mizel i náš klid.
A když už byl obývák vzhůru nohama, napadlo ho, že by bylo vlastně nejlepší rovnou vymalovat. „Když už je ten bordel, ať to stojí za to,“ zářil nadšením. Do ruky vzal štětku a barevné kýble, které přivezl z hobby marketu. Naše původně decentní stěny se během dvou dnů proměnily v kaleidoskop. Ložnice růžová, chodba zelená, kuchyň modrá – tchán měl zjevně pocit, že bydlení má vypadat jako dětská omalovánka. My jsme se snažili dýchat přes roušky a tvářit se, že nás to baví. Naštěstí se nechal zarazit a dále v barevné výmalbě nepokračoval. Dokonce se nám podařilo vysvětlit mu, že my máme rádi světlé barvy -bílou nebo béžovou. Barevné spektrum ještě ne příliš nadšeně, ale nakonec přemaloval.
Zlom nastal, když se s vervou pustil i do koupelny. Nejdřív odmontoval umyvadlo, pak vytrhal pár dlaždic. Vysvětloval nám, že se mu to celé nezdá a že by to chtělo nový koncept. V tu chvíli jsme pochopili, že jestli nezakročíme, přijde příští týden s bouracím kladivem a půjdou k zemi i příčky. Tak jsme mu jemně, ale důrazně naznačili, že odpočinek po práci není sprosté slovo.
Naštěstí má tchán i jinou stránku – když se nechá přesvědčit, dokáže otočit o sto osmdesát stupňů. A tak se místo další rekonstrukce přidal k místním turistům. Začal chodit na výlety, pořídil si pohorky a mapu a zjistil, že příroda vydrží jeho elán lépe než naše podlahy. Nám zůstal byt, který ještě dlouho nesl stopy jeho nadšení, ale alespoň jsme získali klid a jistotu, že příště si podobné projekty rozhodneme sami.
Dnes už se na to díváme s úsměvem. Když přijde na návštěvu, usedne k nám ke stolu a začne vyprávět o kopcích a trasách, které zdolal. A já se v duchu usmívám – protože vím, že kdyby si tenkrát nenašel partu turistů, možná bychom dnes bydleli v domě bez střechy.
Nakonec se ukázalo, že největší výzvou není rekonstruovat byt, ale naučit se přijímat pomoc s vděčností i nadhledem. A hlavně vědět, kdy říct: „Díky, ale tentokrát to zvládneme sami.“
