Článek
Mělo to být klidné odpoledne, kdy se všichni sejdeme, popovídáme si a připomeneme si, že navzdory každodenním starostem pořád patříme k sobě. Jenže místo vzpomínek na smích a přípitky se do naší rodiny pevně vryla jiná vzpomínka – na tiché úpěnlivé pohledy u stolu, bledé tváře a pozdější závod, kdo doběhne dřív na toaletu.
Oslavu narozenin manželova otce jsme plánovali dlouho. Já se pustila do organizace, objednala dort, připravila seznam jídla a dokonce jsem v předstihu nakoupila. Měla jsem v plánu klasiku – bramborový salát, pečené maso, pár lehčích předkrmů. Jenže tchyně přišla už ráno s nabídkou, že by ráda „trochu přispěla“. Vím, jak moc ji těší pocit, že je součástí příprav, a tak jsem neprotestovala. Přinesla si tašku s vlastními ingrediencemi, které neukázala nikomu. V kuchyni si zabrala roh, zatímco já dokončovala zbytek. Občas se po místnosti nesl zvláštní pach – směs koření a něčeho sladkého – ale nepřikládala jsem tomu význam.
Hosté dorazili kolem třetí a nálada byla výborná. Nechybělo víno, smích ani dětský křik. Když tchyně položila na stůl svůj „speciální předkrm“, všichni se pustili s chutí. Byly to malé jednohubky s pomazánkou, posypané barevnými bylinkami. Nikdo netušil, že barevná směs, kterou nasypala nahoru, byla sušená exotická rostlina, kterou jí „doporučila známá z trhu“. Tvrdila, že podporuje trávení. Podporovala. A jak.
Nejprve to začalo nenápadně – bratr mého muže si během přípitku rozepnul knoflík u košile a odsunul talíř. Pak si neteř sedla na gauč a držela se za břicho. Následně se zvedl můj muž s výrazem, který nevěstil nic dobrého. V půl hodině polovina místnosti buď mizela směrem k záchodu, nebo se potácela na zahradu s výrazem, že na vzduchu jim bude líp. Já pobíhala mezi kuchyní a koupelnou s lahvemi vody, zatímco tchyně seděla na židli, zjevně zmatená tím, co se děje.
Když jsme později zjistili, že její „bylinka“ je sice jedlá, ale při vyšším množství působí silně projímavě, bylo už pozdě na záchranu reputace. Tchyně byla nešťastná, opakovala, že jen chtěla, aby bylo jídlo zajímavé a zdravé. Nikdo se na ni nezlobil – aspoň ne nahlas. Ale pravda je, že ještě dlouho se u rodinných stolů nenápadně ptalo, kdo připravoval kterou část jídla.
Dnes se na to už dokážeme zasmát. Tchyně od té doby nosí na oslavy jen bábovku – a i tu jí vždy ochutná nejdřív můj muž, „pro jistotu“. Přesto si z té události nesu ponaučení, že dobrý úmysl neznamená vždy dobrý výsledek. Někdy stačí jedna jediná ingredience, aby se idylické odpoledne proměnilo v noční můru – a rodinné historky na celý život.
