Článek
Někdy přinesla bábovku, jindy jen tak přišla „na chvíli“, která se nepozorovaně protáhla až do večera. Prý bez nás nevydrží. Ale my jsme naopak toužili vydržet chvíli bez ní. Ta věta se mi honila hlavou, zatímco jsem se snažila působit mile, i když ve mně bublala únava.
Zpočátku jsem si říkala, že je to vlastně hezké. Že má zájem, že chce být součástí našeho života. Pomáhala s dětmi, povídala jim pohádky, občas uvařila oběd. Ale čím častěji se to opakovalo, tím víc jsem cítila, jak nám mizí prostor. Místo aby se rodina po práci a škole sešla a měla chvíli jen pro sebe, měla jsem pocit, že někdo stojí za našimi zády a sleduje každý náš krok. Připadala jsem si jako pod dohledem – jestli vařím dost zdravě, jestli mám uklizeno, jestli její syn vypadá spokojeně.
Možná to nebyl její úmysl, ale ve mně to hlodalo. A nejen ve mně. Děti se začaly ptát, kdy „babička nepřijde“. Nejstarší dcera mi jednou pošeptala, že by chtěla mít pokoj zase jen sama pro sebe, protože babička se tam usazuje s pletením. Můj muž to viděl jinak. Měl radost, že máma je blízko, že nemusí být sama doma. Jeho táta celé dny tráví u rybníka nebo v dílně a ona zůstává sama v prázdném bytě. Možná se jen bojí ticha, napadlo mě. Ale to, co jí pomáhá, nás dusí.
Čím déle to trvalo, tím těžší bylo o tom mluvit. Kolikrát jsem si v duchu připravovala větu, která by byla dost jemná, aby ji nezranila, a dost jasná, aby pochopila. Jenže když jsem ji vyslovila, vyšla ze mě jen polovina. A tchyně se usmála, že samozřejmě nechce překážet, a druhý den přišla zase. A zase se tvářila, jako by byla nezbytnou součástí našeho života. Vlastně jsem si někdy připadala, že žiju ve dvojím manželství – jedno s manželem a druhé s jeho matkou.
Nakonec mě zlomil moment, kdy jsme plánovali rodinný výlet. Těšila jsem se, že si sami zajdeme na kola, že budeme mít chvíli jen pro sebe. A v tu chvíli tchyně oznámila, že se těší, jak pojede s námi. Děti protočily oči, manžel mlčel a já měla pocit, že mi někdo ukradl radost. Tehdy jsem pochopila, že musím být přímá, i když riskuju napětí. Řekla jsem jí, že ji máme rádi, ale potřebujeme taky čas jen pro sebe. Že rodina není uzavřená pevnost, ale ani nonstop otevřený klub.
Nebyla nadšená. Cítila se dotčeně, možná i zraněně. Několik dní k nám nepřišla a já jsem měla výčitky, jestli jsem to nepřehnala. Ale pak jednou zazvonila a přinesla dětem koláč. Řekla, že byla na procházce s kamarádkou ze školy, se kterou se znovu potkala. Najednou se jí rozzářily oči, jako by si vzpomněla, že svět není jen mezi našimi čtyřmi stěnami. A já si uvědomila, že říct pravdu nebylo kruté, ale nutné. Že vztahy, pokud mají vydržet, potřebují prostor. I mezi nejbližšími.
A možná právě tohle je ponaučení, které jsem si z celé situace vzala – láska k rodině neznamená být spolu pořád. Někdy je důležitější dát si odstup, aby setkání zůstala radostí, ne povinností. A aby i babička našla svůj vlastní život, ne jen ten náš.
