Článek
Když jsme otevřeli dveře, přiběhl k nám náš pejsek. Jenže to, co k nám přiskotačilo, se vůbec nepodobalo chlupatému kamarádovi, kterého jsme v pátek předali tchyni na hlídání. Chvíli jsme stáli v šoku, protože před námi stála jakási malá, neforemná bytost s obrovskýma očima, které jako jediné připomínaly našeho milovaného psa. Naše první myšlenka byla: co se to, proboha, stalo?
Teprve pak tchyně začala vysvětlovat. Vzala psa s sebou na chatu, aby nebyl celý víkend zavřený v bytě. Jenže v přírodě číhá spousta pastí a ta naše se jmenovala bodláky. Hafan se po běhání venku vrátil celý obalený do pichlavých kuliček. Bodláková koule na čtyřech nohách. Prý sotva chodil, zastavoval se a fňukal, protože kožich byl tak zacuchaný, že se z něj nemohl pohnout.
Tchyně se snažila najít někoho, kdo by psa ostříhal, ale bylo sobotní odpoledne. Všichni pejskaři ví, že v tu dobu se dovoláte leda tak na záznamník. Nebylo tedy jiné cesty, než vzít situaci do vlastních rukou. Vytáhla nůžky a pak i strojek, kterým jinak stříhá manžela, a pustila se do práce. Prý jí bylo líto, jak pejsek kňourá, takže stříhala bez přestávky, dokud z něj nezmizel poslední bodlák.
A tak se stalo, že když jsme v neděli odpoledne dorazili domů, přivítal nás psí naháček, ostříhaný dohola, ale s očima, které zářily úlevou. První šok rychle vystřídal smích, a nakonec i vděk. Tchyně nezpanikařila, zachránila psa od trápení a ještě zvládla něco, co by si většina lidí ani netroufla.
Ten pohled na našeho „nového“ psa zůstane ještě dlouho v rodinných vzpomínkách. A tchyně si za svůj zásah zasloužila jedničku. Možná se do salonu tentokrát nepřihlásila, ale ukázala, že když jde do tuhého, dokáže si poradit. A my jsme pochopili, že příště se nemusíme bát ho svěřit do jejích rukou znovu – i kdyby nás pak čekalo další velké překvapení.
