Článek
Tentokrát to začalo nenápadně – otázkou, kam se chystáme v létě. Ale ještě jsem ani nestihla dopít kávu a už jsem měla chuť utéct z vlastního obýváku.
Vždycky jsem si myslela, že čím je člověk starší, tím víc se naučí být nad věcí. Jenže u ní to funguje přesně naopak. Čím víc let přibývá, tím víc má potřebu všechno komentovat. Když jsme si před pár lety koupili menší dům za městem, prý jsme „zbytečně rozhazovali“. Když jsme vyměnili auto, „to staré bylo ještě dobré“. A teď, když jsme se po dlouhé době rozhodli pro pár dnů volna, má pocit, že to děláme špatně i tentokrát.
„Portugalsko? To je přece nesmysl,“ začala tónem, který by mohl zkazit i narozeniny. „Tam přece nic není! Kdo tam vůbec jezdí? A navíc v létě, to se upečete!“
Zasmála jsem se. Možná trochu křečovitě. Vysvětlila jsem jí, že máme koupené levné letenky do Lisabonu, půjčíme si malé auto a chceme si projet pobřeží – Sintru, Cascais, možná Algarve, podle nálady. Žádný luxus, žádné all inclusive. Prostě poznávání, moře, káva v zapadlých kavárnách, večerní vítr a život po vlastní ose.
„To je zas ta vaše romantika,“ mávla rukou. „Měli byste jet někam pořádně. Pořád jen bloumáte po nějakých uličkách. Vždyť to ani není dovolená!“
Cítila jsem, jak se ve mně mísí podráždění s únavou. Byla jsem zvyklá na její poznámky, ale tentokrát mě to trefilo. Tolik jsme se těšili – po celém roce práce, bez dětí, jen my dva, chvíle klidu a svobody. A místo pochopení přišla sprcha sarkasmu. Manžel se naštěstí jen usmál a změnil téma, jako to dělá vždycky. Já si ale v duchu slíbila, že to už nebudu řešit.
Jenže pak přišla ta chvíle, kdy se nám s úsměvem pochlubila svými vlastními plány. Seděli jsme v kuchyni, když to nenuceně vypustila mezi řečí. „No, my jsme se rozhodli, že letos nebudeme v Evropě vůbec. Poletíme s Jirkou na plavbu po Karibiku. Tři týdny, loď pro dospělé, all inclusive, šest ostrovů, žádné děti, žádný stres. Potřebujeme si odpočinout.“
Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou. Po všech těch jejích řečech o skromnosti, o tom, jak „dneska mladí jen utrácejí“, po všech těch jejích kázáních o rozumném hospodaření… si pořídila dovolenou za víc než celý náš roční rozpočet. A to bez mrknutí oka.
Zvláštní, jak se v člověku v jeden okamžik střetnou dvě věci – vztek a ironie. Na jednu stranu jsem se cítila uražená, na druhou mi to přišlo absurdní. Vždyť my jsme se spokojili s pár dny v Portugalsku, se zapůjčeným autem, obyčejnými apartmány a svačinami z trhu. A ona, která nás tak ráda školí o „přehnaném pohodlí“, si pojede plout po Karibiku jako královna. A ještě si stěžuje, že „kabina je trochu menší, než čekala“.
Když jsme se loučili, objala mě tím svým pevným, až příliš dlouhým objetím. Vypadala spokojeně, možná i trochu vítězně. A mně došlo, že už vlastně nejde o dovolenou. Nikdy to o ni nešlo. Vždycky šlo o to, že nás potřebuje mít pod kontrolou, mít pocit, že ví líp. Jenže já už ten její svět, kde se všechno dělí na „správné“ a „hloupé“, nechci sdílet.
Od té chvíle jsem přestala brát její řeči vážně. A co je zvláštní – od té doby se mi dýchá líp. V Lisabonu jsem stála na břehu Teja, vítr mi cuchal vlasy, slunce se lámalo o vodu a já si říkala, že tohle je přesně ono. Svoboda. Možná bych si to měla zapamatovat – že někdy není potřeba plout do Karibiku, abys cítila, že žiješ. Stačí pustit ze sebe tíhu cizích soudů a nechat se unést tím, co tě opravdu dělá šťastnou.
