Článek
Přece jsme rodina. Jenže to, co přišlo po prvních týdnech společného bydlení, mě nechalo stát bez dechu. A nebylo to proto, že by nemyla nádobí nebo nechávala za sebou nepořádek nebo svou přítomností narušovala naše soukromí. Bylo to něco mnohem horšího, co se dotýkalo mých dětí.
Na začátku to vypadalo jako splněný sen kluků. Babička se k nám přistěhovala a najednou měli někoho, kdo jim po škole uvaří palačinky, vypráví historky z dětství a dovolí zůstat vzhůru o půl hodiny déle. Já sama jsem cítila trochu úlevu – po práci jsem se domů vracela do voňavé kuchyně, kluci byli spokojení a manžel měl radost, že má maminku nablízku. Jenže radost se rychle začala měnit v podivné napětí, které jsem neuměla pojmenovat.
Poprvé jsem si toho všimla, když mladší syn přišel s úsměvem a v očích mu jiskřila zvláštní hrdost. Přiznal se, že si v obchodě „vypůjčil“ žvýkačky a babička mu řekla, že když to nikdo nevidí, vlastně se nic nestalo. Zůstala jsem stát jako opařená. On, který se bál i jen ztratit knihovnu, najednou sám sebe ospravedlňoval. A co bylo horší, odvolával se na babičku. Tu, kterou miloval a jejímž slovům věřil víc než těm mým.
Druhý úder přišel o pár dní později. Ráno, když jsem šla budit kluky do školy, zjistila jsem, že jejich postele jsou prázdné. Překvapená jsem vešla do kuchyně a tam je našla – v bundách, s baťůžky připravenými ne na vyučování, ale na výlet. Babička stála ve dveřích a tvářila se spokojeně. Řekla, že je venku krásně, a tak přece není hřích vynechat jeden den školy. Tvrdila mi, že pravidla jsou jen pro nudné dospělé a že život je od toho, aby se užíval. Dnes je vezme do ZOO, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Škola na ně počká a jeden den se to nezblázní.
Byla jsem rozpolcená. Na jednu stranu jsem cítila vztek – někdo mi zasahoval do výchovy, boural hodnoty, které jsem se snažila v dětech budovat od malička. Někdo zásadně naboural pravidla která u nás platí. Na druhou stranu jsem viděla ty jejich rozzářené oči a bylo těžké jim vysvětlit, že do školy se jde a že babička není a nebude ta , která určuje pravidla. Jenže bylo těžké jim vysvětlit, že babička se mýlí, aniž bych zničila jejich vztah k ní. Nechtěla jsem být ta, která jim zakáže smích a dobrodružství. Ale zároveň jsem musela hájit to, co považuju za správné. Ten den se šlo do školy s příslibem víkendové ZOO.
Nakonec jsem si tchyni vzala stranou. Nebyl to snadný rozhovor. Byla přesvědčená, že dětem dává „to, co jim chybí“, protože dnešní rodiče prý všechno moc hlídají a berou život příliš vážně. Tvrdila mi, že někdy se pravidla klidně mohou porušit. Přiznala, že když byla mladá, také chodila za školu, a nikdy jí to prý neuškodilo. A já si uvědomila, že nebojuji s ní, ale s její představou o světě. Že generace před námi mají jiné zkušenosti, a proto vidí věci jinak.
Dlouho jsem přemýšlela, jak z toho ven. Nakonec jsme se dohodly, že pravidla doma nastavujeme jen já s manželem a nikdo jiný. A jestli chce babička dětem dopřát radost, ať to dělá způsobem, který je nebude učit lhát nebo podvádět. Trvalo to týdny, než jsme našly společnou řeč. Ale dnes vím, že to stálo za to. Kluci mají pořád babičku, která jim občas dovolí zmrzlinu před večeří, ale do školy chodí, protože vědí, že tak to má být. A já mám jistotu, že naše rodina si našla rovnováhu mezi disciplínou a radostí.
Dodnes, když si vzpomenu na ten den, kdy se místo školy chystali do ZOO, cítím zvláštní směs emocí. Byl to šok i lekce. Uvědomila jsem si, že výchova není jen o tom, co říkáme my rodiče, ale i o tom, co slyší děti od ostatních. A že někdy je důležitější vést rozhovor než boj a nakonec nejde o to vyhrát nad tchyní. Jde hlavně o důvěru vlastních dětí.
