Článek
Budu mít víc času na knížky, na procházky, na vnoučata. Možná si zajedu s kamarádkou na pár dní někam do lázní. Konečně nebudu vstávat na budík, nebudu se honit, nebudu žít podle cizích pravidel. Těšila jsem se na ten klid, co mi tolik let chyběl. Na ticho, které nebude prázdné, ale plné míru.
Jenže to, co přišlo, byl úplně jiný druh ticha. Ticho, které bolí. Které neuklidňuje, ale tíží. A místo zaslouženého klidu přišly jen starosti, štosy neuhrazených složenek a pocit, že najednou jsem pro svět zbytečná. Odžitá.
Když jsem šla do důchodu, měla jsem pocit, že je to vlastně vítězství. Něco, co jsem si vybojovala. Po všech těch letech v práci, kde jsem si nikdy nebrala nemocenskou, kde jsem zaskakovala za druhé, kde jsem makala i za dva. Nedělala jsem kariéru. Ale byla jsem spolehlivá. Taková ta, co vždycky udělá, co je potřeba. A věřila jsem, že až jednou přijde ten den, kdy dostanu „odpracováno“, bude to jako otevřít dveře do nové, klidnější kapitoly.
Jenže s prvním důchodem přišla i první facka. Částka, kterou mi spočítali, byla nižší, než jsem čekala. Věděla jsem, že nebudu bohatá. Ale nečekala jsem, že i s odříkáním budu mít problém zaplatit základní věci. Nájem, energie, léky, jídlo. A co zbyde? Téměř nic. Na radosti už nezůstával prostor. Natož na nečekané výdaje.
Zvlášť když se najednou všechno zdražilo. Každý měsíc něco. Máslo, rohlíky, elektřina, teplo. Přestala jsem si kupovat maso, místo toho beru těstoviny a luštěniny. Vypínám topení dřív, než bych chtěla. A pořád dokola počítám, jak ještě pár korun ušetřit. Abych nemusela volit mezi tím, jestli si dopřeju prášky na tlak nebo novou žárovku do kuchyně.
A pak přišly ty staré dluhy. Ne velké. Jen pozůstatek po půjčce, kterou jsme si s mužem kdysi vzali na opravu střechy. Spláceli jsme poctivě. Ale po jeho smrti mi zůstalo všechno na krku. I s úroky. A já, místo abych v důchodu trochu vydechla, jsem se začala topit. Ne ve vodě. Ale v číslech. V neúprosné matematice, kde každá chyba bolí.
Občas mě to přepadne v noci. Když nemůžu spát a dívám se do stropu. Přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Jestli jsem měla být v životě drzejší, průbojnější, náročnější. Jestli jsem měla víc myslet na sebe. Ale to já neuměla. Byla jsem vždycky ta, co radši ustoupí, co vezme víc směn, co pomůže dětem, i když jí samotné už zůstane jen padesátka v peněžence.
A právě ty děti… Dnes už jsou dospělé. Mají vlastní rodiny, svoje starosti. Nechci je zatěžovat. Nechci jim volat s prosbou, že mi chybí na nákup. A tak mlčím. Hraju tu hru, že „všechno je v pohodě“, že „se držím“. Ale občas, když zavěsím telefon, musím jít na balkon, zhluboka se nadechnout a v duchu si opakovat, že to nějak dám. Jako vždycky.
To ticho, o kterém jsem snila, dnes cítím až příliš. Je v kuchyni, kde dřív býval smích. Je v obýváku, kde mi běží televize jen jako kulisa, aby to nebylo tak slyšet. Je v dlouhých dnech, kdy nikdo nezazvoní. A já si někdy říkám, jestli je tohle opravdu ten zasloužený odpočinek, o kterém se tolik mluví.
Někdy závidím těm, kdo mají v důchodu plný diář. Cvičení, výlety, kroužky. Já počítám, jestli mi vyjde na tramvaj do knihovny. A pak si radši řeknu, že si zase něco přečtu znovu. Naštěstí číst znovu je pořád zdarma.
Nechci si stěžovat. Jen to potřebuju říct nahlas. Že spousta z nás ten důchod nemá jako odměnu, ale jako další etapu bojování. Že po životě, ve kterém jsme dělali, co bylo třeba, nás systém pošle domů s balíčkem plným ústupků. A pak se diví, že jsme unavení, naštvaní, nebo že mlčíme.
A přitom tolik z nás nepotřebuje moc. Jen trochu víc důstojnosti. Trochu jistoty, že nás svět neodložil na vedlejší kolej. Že máme pořád svou hodnotu. Že nejsme jen čísla v tabulce na úřadě.
Možná, kdyby se někdo zeptal: „Jak se vám daří? Máte všechno, co potřebujete?“ – nebylo by ticho tak těžké. Možná kdybychom nebyli zvyklí se tolik stydět za to, že stárneme, neměli bychom pocit, že musíme v tichu přežívat. Protože tohle není klid. Tohle je opuštěnost.
Ale pořád věřím, že i v tomhle tichu může vyrůst něco nového. Odvaha mluvit. Sdílet. Požádat o pomoc. Protože i když mi někdy přijde, že tenhle svět je už moc rychlý a hlučný, občas se najde někdo, kdo se zastaví. Poslechne. A pak už to ticho tolik nebolí.
A já? Já zatím jdu dál. Počítám každou korunu, každou hodinu, každý krok. Ale i v tomhle zvláštním, tichém důchodu si připomínám, že jsem tu pořád. A že i když mě systém vidí jako starou, já v sobě pořád nesu celý svůj život. A ten mi nevezme nikdo. Ani dluhy. Ani ticho.
